Zkrocený VII

10. srpna 2010 v 16:58 | Akyra |  Zkrocený
Není nad drobné požďuchování ^.^
z pohledu Keijiho




Týden po Reiově onemocnění jdu ještě před snídaní na ošetřovnu, abych dostal povolení ke cvičení. Kotník už mě nebolí. Hned mi ho zrentgenuje a po prohlídce spokojeně kývne.
"Dobré, ale šetřit, kdyby bolel ihned nástup ke mně," podá mi papír s potvrzením, že mohu cvičit, ale mám nohu šetřit.
"Dobře, děkuji," oddechnu si, že už nemusím lelkovat. Chci se ještě zeptat na Reie, ale neodvážím se.
"Odpoledne pustíme Reie, je v pořádku," promluví jako by mimochodem, kývnu a usměji se. Vstanu a jdu z ošetřovny, nakonec přece jen neodolám a vrátím se, abych nakouknul škvírou mezi dveřmi, kde leží Rei. Zrovna sedí na posteli a zuřivě probodává pohledem sestřičku, která má v ruce vitamínovou injekci. Hned se ji rozhodnu pomoct jako takovou malou pomstu. Vejdu dovnitř a zavřu potichu dveře.
"Nazdar marode," pozdravím Reie, čistě jen abych upoutal jeho pozornost a dal tak sestřičce prostor šanci píchnout injekci. Zabere to, podívá se mým směrem a v momentě, kdy odvrátí pozornost, mu sestřička píchne injekci.
"Zrádce," zavrčí mým směrem.
"Ani to moc nebolelo, že," uculím se a uhnu polštáři, který po mě hodí. Hladce mu uhnu.
"Vedle," konstatuji a odolám pokušení na něj vypláznout jazyk, místo toho se podívám na hodinky.
"Budu muset jít, tak se měj," zvednu polštář a hodím ho zpátky, chytne ho tak, že zakryje svůj úsměv, který se mu rozlije po tváři a kterého si nevšimnu. Ještě se po něm po očku otočím a pak zmizím na chodbě do školy.

"Tak, co noha?" zeptá se mě Dei-či tak nějak.
"Dneska mi sundali dlahu, můžu cvičit, ale nesmím ji zatěžovat," odpovím se širokým úsměvem.
"Super, dnes se máme učit něco nového a Rei o to přijde," nesnaží se tajit škodolibost.
"Odpoledne by ho měli pustit, tak se může aspoň dívat," přidám se k němu.
"Ten bude zuřit, ale jsem rád, že jste oba v pořádku. Všimnul jsem si, že jsi nestihnul snídani," podá mi zabalený balíček.
"To já taky. Díky, byl jsem ráno ještě venku s Tyrem a pak jsem se zdržel na rentgenu," poděkuji a vezmu si balíček, do kterého se pustím.
"Má prima mazlíčka, ale setkat bych se s ním o samotě nechtěl," souhlasí Dei?
"Bude mi chybět, už jsem si na něho zvyknul," promluvím zachmuřeně, aniž bych vnímal, co Dei řekl.
"Rei ti přece nezakáže se k němu přiblížit," snaží se mě jeho kamarád utěšit. Moc to nepomáhá.
"To sice ne, ale stejně," povzdychnu si a raději změním téma.
"Dneska zkouší, že," nadhodím.
"Jo," odpoví Dei otráveně.
"Tak to je skvělé, vůbec si to nemůžu zapamatovat, jestli po mě bude chtít jména, tak se dočká ukázkového příkladu mlčení," zasténám tiše.
"Že by to bylo tak zlé?" ozve se za mnou nečekaně Rei se silnou ironií.
"Neměli tě pustit až odpoledne?" otočím se na něho překvapeně.
"Měli, ale mazlíček je přesvědčil o opaku. Můžu i bojovat," ušklíbne se na mě, tak tohle už je podraz.
"Diskriminace! Jsi po antibiotikech!" obviním ho uraženě.
"Antibiotika jsem přestal dostávat předvčerejškem, a nejsou zlomená noha," setře mě lehce.
"Nebyla zlomená," našpulím dotčeně pusu a sednu si na své místo.
"Ale stejně jsi ji neměl v pořádku," namítne, tak k tomuhle nemám, co říct. Sedne si a po tom, co mu půjčím sešity začne je rychle opisovat stylem, co není důležité nepíšu. Natočím sešit tak, abych v klidu mohl psát a on na to zároveň viděl. Poděkuje mi kývnutím a nerušeně píše, i když přijde učitel. Když to dopíše, podám mu zbytek sešitů, ze kterých vybere jen ty dnešní a zbytek mi podá.
"Zbytek po výcviku," šeptne a začne opisovat další sešit.
"Dobře," souhlasím a začnu dávat pozor. Učitel mě za chvíli vyvolá na literaturu. V klidu mu popíšu spisovatelský sloh dané doby i tématiku psaní, ale jakmile se učitel zeptá na jména spisovatelů nebo jejich díla, je se mnou amen, nedokážu si vzpomenout na nic, takže nakonec vyfásnu tři méně a jdu si sednout. Rei má povytažené obočí, i když píše.
"Jak se jmenuji?" zeptá se mě o přestávce. To bych zrovna taky rád věděl.
"Hm… Sai?" zkusím tipnout.
"Ne," zavrtí hlavou, zmateně zamrkám.
"Ale i tam bylo, ne?" zeptám se.
"Jsem Rei," povzdechne si.
"Vidíš, skoro jsem se trefil," trumfuji.
"Měl by sis procvičovat paměť," zchladí mě.
"Nepamatuji si jen jména, kromě svého a mamky," začnu se obhajovat.
"Na tom jsi právě pohořel," dá mi další ledovou sprchu, to mi vážně nemusel připomínat.
"Nepovídej, toho bych si nevšimnul," pronesu hlasem, ze kterého ukapává sarkasmus.
"Pak na tom zapracujeme, pokud budeš chtít doučovat," podívá se na mě, překvapeně zamrká,
"Dobře, souhlasím," usměji na něho. Jak to ten chlap dělá, že mám, jednu dobu, chuť mu zakroutit krkem a vzápětí líbat?
"Dobře, tak o půl šesté a dones sešity, ať si je můžu opsat," připomene mi. Zrovna bych mu klidně snesl modré z nebe.
"Neboj, donesu ti je," sbalím si věci a přemístím se, se třídou do jiné místnosti, kde máme další hodinu. Automaticky si sednu k jeho kamarádovi, jak jsem si na to zvyknul předtím. Rei nás mine a uteče mu jemné povzdechnutí, sedne si a nevšímá si nás. Zato já s Rizu každý volný okamžik vykecáváme, dokud nezačne hodina psychologie. Do třídy vejde učitel a hned se usměje na Reie.
"A pane Reii, když už jste tady, tak si dopíšete test, tak do první lavice, máte stejně jako ostatní patnáct minut. Zbytek bude po dobu, co bude psát zkoušen, myslím, že to vezmeme podle abecedy, pane Rizu," usměje se potěšeně. Začínám toho učitele nesnášet víc než je zdrávo.
Rizu vesele předstoupí před tabuli a bez problému odpovídá na otázky, které na něho střílí učitel, zdá se, že Rei se tím nijak nenechá rozházet a po patnácti minutách učiteli odevzdá test a sedne si k sobě. Učitel, hned jak propustí, toho ubožáka, co dusil u tabule, se hned pustí do nové látky. Zapisuji si látku a při tom ještě pokukuji po Reiovi, ve snaze přečíst mu z tváře jak na tom je. Jeho klid mě uklidní snad nejvíc.
"Tímhle mě naprosto štve, nikdy nic neřekne," zavrčí tiše Rizu vedle mě, nejspíš ho taky sleduje.
"Pamatoval si to," usměji se s jistotou.
"Jak to můžeš vědět?" zavrčí znovu Rizu.
"Vidím to na něm," pokrčím rameny.
"Vidím jen kamennou masku," ujistí mě Rizu.
Překvapeně se na něho podívám a začnu přemýšlet nad tím, jak za takovou chvilku si můžu víc věcí, než na které mě dřív upozorňoval Rizu. Radši o tom přestanu mluvit a zapisuji si. Konečně zazvoní.
"Zítra budou výsledky na tabuli, ti, co mají za pět, si známku mohou pozítří opravit," oznámí učitel a odejde ze třídy.
Sbalím si věci a počkám na ty dva.
"To jste měli tak lehké?" podiví se Rei a já mám v ten moment chuť o něj přerazit něco hodně tvrdého.
"Víš, co? Myslím, že jsi mi tu vůbec nechyběl," poznamenám naštvaně a v okamžiku té poznámky lituji. Můžu jen doufat, že mu z oho nedojde opak, který si ale vůbec neumím vysvětlit. Rei se na mě podívá nečitelným pohledem.
"To je mi líto," pronese a vzápětí nám zmizí z dohledu.
"Jak já tu jeho aroganci nesnáším," povzdechnu si.
"Mám pocit, že se nám asi zamiloval," pronese Rizo pomalu a na tváři mu vyskočí přiblblí úsměv. Krátkovlasí zrzek se po nás překvapeně otočí a prohlédne si mě. Nevšímám si ho.
"Doufám, že se zamiloval do své rakve, protože mu s ní za chvíli dopřeji věčnost," zavrčím vztekle. Jediná reakce, která se naskytne, je, že se Rizo rozesměje.
"Radši pojď na oběd," plácne mě po zádech. Jdu za ním do jídelny a střežím se pátrat po místnosti, abych na něj náhodou nenarazil, stejně si všimnu, že si sedne ke stolu pro jednu osobu.
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 heartles heartles | 10. srpna 2010 v 18:30 | Reagovat

prosiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiim další dílek ..ja som tak nedočkavááá

2 Teressa Teressa | 10. srpna 2010 v 19:26 | Reagovat

boze to bolo uzasne!!! uz sa neviem dockat pokracovania=) rychlo prosiiim=) prosiiim=)

3 Lachim Lachim | 10. srpna 2010 v 20:04 | Reagovat

Nádhera. Fofrem další díl. Mám ty dva čím dál radši.

4 Zulík Zulík | 10. srpna 2010 v 21:31 | Reagovat

Dakujem-super.

5 Haku Haku | 10. srpna 2010 v 21:45 | Reagovat

Ach jaj,jaj..ta poznamka Reia musela teda pekne boliet.A Keiji si to ani nevsimol.

6 Sakura Jaganshi Sakura Jaganshi | E-mail | Web | 10. srpna 2010 v 21:48 | Reagovat

Už už už už XD Zachvíli se něco bude dít XD Bomba!^^ Nemůžu se dočkat na další^^

7 Nade Nade | 10. srpna 2010 v 21:50 | Reagovat

Jo, jo ... co se škádlívá ... :-D
Díkes!

8 Clowers.K Clowers.K | 10. srpna 2010 v 22:44 | Reagovat

Děkuju za kapitolku, já mám taky problém se zapamatováním jmen, ale pouze když se mi představuje vetší skupinka lidí.

9 heartles heartles | 12. srpna 2010 v 11:22 | Reagovat

prosím další kapču jinak zajímavá povídka (a hlavně kapče sem zvědavá kdy se dají konečně  dohromady)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama