Kapitola 11

3. září 2010 v 17:59 | Yoite |  Ways of Fate

Další část =) Vím, že je přidávám pomalu, ale budu se snažit dávat sem aspoň jednu týdně =) pokud dovolí čas, tak dvě, ale na to moc nespoléhejte =(


Yoite





♦ Ricky ♦

"Nazdar nemáte hlad?" vykoukne z kuchyně mladá žena, ještě v kostýmku. To musí být Juriho máma.
"Dobrý den." Pozdravím místo odpovědi.
"Ahoj, jsem ráda, že už jsi v pořádku." strčí nám každému do ruky koláč a pošle nás vybalit. Tázavě se podívám na Juriho.
"Takže nakonec přišla?" zeptám se. Nevzpomínám si, že bych ji viděl.
"Jo, zrovna jsi spal. Vzala si, co potřebovala a za chvíli šla." Přisvědčí.
"Aha, a to jí stačila ta nahrávka, že mě otec bil?" zapochybuji-
"To by samo o sobě nestačilo, ale potvrzení školní lékařky, pár fotek a moje výpověď ano. I když ta nahrávka byl poslední hřebík." Odpoví klidně.
"Fotek?" zarazím se. Fotí si mě bez mého svolení? Ten kluk si snad myslí, že může všechno.
"Pár zranění si vybleskla mobilem. Hlavně ty jizvy." Upřesní Juri.
"A to mi říkáš až teď?" vyjedu na něj.
"Kdybys byl vzhůru, tak bych se tě zeptala, ale vzhledem k tomu, že jsi byl nemocný a spal jsi, to udělat nechtěla. A nedal jsi najevo, že by tě to zajímalo." Otevře mi dveře do pokoje. Zmlknu a vejdu za ním. Nemá smysl se hádat. Důvod proč jsem předstíral nezájem je jednoduchý. Prostě jsem byl naštvaný, že se mi montuje do věcí. Nakonec jsem mu vděčný, že to udělal, ale to na minulosti nic nemění.
"Proč ten koláč nesníš?" zeptá se mě Juri zatímco začne vybalovat. Zarazím se a vzpomenu si, že ještě držím jídlo v ruce.
"Zapomněl jsem, že ho držím." Usměji se a zakousnu se do něj. Juri se uchichtne a odnese špinavé prádlo.
Vylezu si na vrchní postel a skrčím se tam ke stěně, odkud se rozhlížím a ukusuji koláče. V poslední době na mě bolestná minulost doléhá ze všech stran.
"Moc dlouho se tam schovávat nemůžeš." Mrkne Juri nahoru a předvede ten svůj kouzelný úsměv.

♦ Juri ♦

"Neschovávám se." Brání se.
"Tomuhle se u nás říká schovávání." Podívám se na jeho postavičku skrčenou v rohu.
"Tak se schovávám, ale ne před tebou." Přizná.
"Před čím? Můžu nahoru?" zeptám se.
"Pojď." Usměje se Ricky. Vylezu nahoru a sednu si na matračku.
"Kruci, na tohle jsem zapomněl, ale času dost." Vyvalím se na postel.
"Neodpověděl jsi." Dodám. Černovlásek se pousměje a zavrtí hlavou. Rukama si obejme kolena a kouká na mě. snadno poznám, že ho něco trápí.
"Mám tě ulechtat?" pohrozím.
"Proč?" zamrká udiveně. Zřejmě ani netuší, jak je rozkošný.
"Protože jsi mi neodpověděl." Připomenu.
"Před nikým, jen před sebou." Hlesne. Stáhnu ho vedle sebe a obejmu ho. Přitulí se ke mně, což ve mně vyvolá slastný pocit spokojenosti. Pořád si nejsem jistý, jestli spolu chodíme, nebo ne, ale takhle bychom mohli zůstat klidně ještě několik hodin.
"To co ti říkám, je jen mezi námi, že?" zeptá se.
"Jo, kromě toho nic jiného neví." Ujistím ho klidně.
"Nechci, aby někdo věděl odkud jsem, nebo že mám vymyšlené datum narození a tak." Řekne.
"Vymyšlené? Kolik ti je?" zeptám se.
"Nevím to jistě, ale asi tak patnáct. Naši potřebovali abych byl o něco starší, takže mám v občance něco k sedmnácti." Vysvětlí.
"Aha, takže patnáct. Kdy slavíš narozky?" zeptám se zaskočeně. Ale je pravda, že mi připadal mladší, než tvrdil.
"Neslavím. Ani nevím, kdy je mám. Prý někdy na přelomu května a června, ale můžeš to udělat podle občanky. Tam mám datum zakoupení do jejich rodiny a taky je to nějak myslím dvacátého nebo devatenáctého května." Řekne. Ušklíbnu se. Chci aby udělal tlustou čáru za minulostí a to včetně tohohle data, které by mu ji připomínalo.
"Jak by se to líbil pátý červen? Jo, málem bych zapomněl, mamce se něco nezdálo, tak nejspíš bude trochu pátrat." Řeknu.
"Jako co se jí nezdálo?" zeptá se ostražitě.
"Má dobrý odhad na věk." Znovu se ušklíbnu. "Párkrát se jí to hodilo."
"Aha, tak dobře. Pátý červen zní skvěle." Usměje se.
"Super." Pousměji se. "Měli bychom ti najít prostěradlo, peřiny a povlečení." Zauvažuji a v ten moment se otevřou dveře a vejde Jared s plnýma rukama. Za ním jde Alex s povlečením.
"Brácho máš to povléct." Řekne a hodí věci nahoru, čímž pod nimi mě i Rickyho pohřbí. Černovlásek vedle mě se začne pod peřinou smát.

♦ Ricky ♦

Tak tomu se říká vražda pod peřinou a mimo ni." Komentuje Juri. "Brácho nechceš dobrovolně zabít?"
Začnu se hrabat zpod peřin a povlečení.
"Pojď s tím radši něco provést." Zarazím pobaveně Juriho, než se na bratra vrhne. Ten všechno shodí dolů a sleze, pak vezme prostěradlo.
"Zastrč to za druhý konec madrace." Podá mi konec prostěradla. Vezmu ho a zastrčím. Juri udělá to samé u svého rohu a vypne ho, pak sleze a povleče mi peřiny.
"Na drobku." Podá mi je.
"Neříkej mi drobku." Urazím se.
"A jak ti mám říkat?"
"Normálně, já ti taky neříkám dlouháne." Odvětím.
"To je na mě moc dlouhé." Očividně se baví.
"Tak bidlo." Opáčím a vysloužím si další z jeho úšklebků. Myslím, že se mi na něm líbí i ty jeho ksichtíky.
"Dobře Ricku." Kapituluje.
"Vida, že ti to jde." Usměji se.
"Jsi strašný." Zasměje se. Má nádherný smích.
"Proč?" optám se usměvavě.
"Jsi jediný, komu se podařilo, abych vynechal přezdívku." Vysvětlí.
"V tom případě, jsi strašný spíš ty ne?" odtuším.
"Já jsem andílek." Zamrká na mě.
"Jo jasně. S rohama a s kopytem." Souhlasím.
"Ty nějaké vidíš?" sahá si Juri zkoumavě na hlavu.
"Jo, úplně jasně." Ujistím ho.
"Ale já nic necítím." Brání se.
"Možná necítíš, ale já je vidím." Namítnu pobaveně.
"Ty musíš mít nějaké zázračné oči." Zamrká a ozve se zvonek. Díky bohu, že nás vyrušil. Ještě jednou by to udělal a asi bych ho políbil. Na co to vůbec myslím?!
Přejdu k oknu a podívám se ven.
"To je mamka, svolává nás k večeři." Ozve se Juri od dveří.
"Aha." Usměji se a jdu za ním. Dovede mě do kuchyně, kde je na stole obrovská mísa těstovin. V další maso a různé omáčky v miskách. Posadím se s nimi ke stolu. Juri popřeje dobrou chuť a strčí mi do ruky talíř.
"Naber si kolik sníš." Řekne a sám si začne nabírat.
"Dík, dobrou chuť." vezmu si taky. Juri mi odpoví a pustí se do večeře. Jared se ještě věnuje Alexovi a povídá, co bylo ve škole. Taky začnu jíst, ale mlčím a koukám se do talíře s předstíráním, že ani neexistuji, abych nerušil. Jsem tak naučený z předešlé domácnosti. Mlčeti zlato. Čím víc na sebe člověk upozornil, tím horší pak byl trest.
"Ricky jak se ti líbí na škole?" zeptá se mě přímo Juriho otec. Překvapeně pozvednu oči.
"Líbí, jen trochu nestíhám učivo." Odpovím opatrně.
"Juri ti pomůže neboj, jaký obor máš nejraději?" položí mi další otázku. Nevím moc dobře o co jde, působí to jako normální rozhovor, ale nikdy si nemůžu být jistý, kdy se z toho stane něco jiného.
"Obor? Nevím, nad tím jsem nikdy neuvažoval." Zamyslím se.
"To ještě přijde, máš dost času." Uklidní mě Juriho táta. Proč mám pocit, že mě nikdo za nic trestat nebude?
"Chtěl bych zaučovat parkur, v tom jsem dobrý." Usměji se po chvíli.
"Parkur je dost náročný a spíš by se to vyplatilo s jezdeckou školou." Poznamená znovu Jurovi táta.
"Ne, tenhle parkur jsem nemyslel. To co myslím já je adrenalinový sport. Běhá se v něm po zdech, skáče po střechách a podobně." Vysvětlím. Mám dojem, že se tomu parkur říká. Jen co domluvím Jurimu vedle mě zaskočí sousto.
"To je dobrý na zlomení kostí a jako koníček i když bláznů na tohle je dost." Zkonstatuje znovu Juriho táta. Já zatím začnu plácat chudáka Juriho do zad.
"Dávej pozor, to neumíš jíst?" napomenu ho mírně.
"Spíš jsi ho zaskočil ty." Zachichotá se Jared.
"Být tebou tohle si nechám jako koníček a věnuji se psychologii, mohl bys v tom být hodně dobrý." Dodá Jared.
"Nemyslím, nejsem vždycky tak klidný, jak vypadám." Usměji se. Pravdou je, že prožívat tyranizování sebe sama je dost hrozné, ale cítit k tomu i utrpení všech okolo… to je mučení. A nevím jestli bych měl sílu to podstoupit znovu i když v o tolik menší míře. Nepochybuji, že jako psycholog bych byl dobrý, ani o tom, že by toho na mě jednoho dne mohlo být až moc. Doteď toho bylo víc, než bych dokázal zvládnout, nevím jak jsem to vydržel. Jisté je jen to, že jsem tam málem zešílel, i když… proč jen málem že? Ale jsem rád, že mám teď v podstatě klid.
"Časem se to poddá neboj." Odvětí Jared a trochu ztuhne. Hned se však uvolní. Zadívám se na něj a začne mi docházet o co tu jde.
"Čteš myšlenky?" zeptám se přímo.
"Ano umím to, ale teď to mám vyplé." Usměje se Jared.
"Fajn." Oplatím mu úsměv a Jared se ušklíbne.
"Nemysli si, že máš vyhráno, nemusím číst myšlenky, abych věděl na co myslíš." Ujistí mě. ostražitě se na něj zadívám, ale hned se zatvářím klidně a víc k tomu radši nemluvím.
"Nikomu o tom říkat nebudu, ale s někým by sis o tom měl promluvit." Nadhodí Jared a načne se věnovat Alexovi, který se dožaduje pozornosti rukou na jeho břiše. Trochu ztuhne a dělám jako bych nic neslyšel. Tím někým mohl myslet jedinou osobu. Juriho. Už jsem mu ale řekl dost. Nepomáhá mi vybavovat si příšernou minulost a jemu nebude líp, když o ní bude vědět.
Jako by vycítil, že chci utéct, vezme mě Juri za ruku a stiskne mi ji. Pak převede řeč jinam. Stisknu jeho ruku a v klidu dovečeřím.
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Akyra Akyra | 3. září 2010 v 18:14 | Reagovat

takový klidný večer :-) takových musí být víc, vypadá to, že na rickyho se konečně usmálo štěstí

2 Teressa Teressa | 3. září 2010 v 18:53 | Reagovat

uzasny diel!!! celkom nadana rodinka...uz sa neviem dockat pokracovania=) rychlo prosiiim=)

3 Lachim Lachim | 3. září 2010 v 19:45 | Reagovat

Jsem zvědavý, co ještě z Rickyho vyleze. Nádherný díl.

4 kated kated | Web | 3. září 2010 v 20:33 | Reagovat

och och super :-) hihi za ruku hihi. uz jsem cekala ze se v ty postylce aspon polibi...no nic XD. snad mu to casem Ricky rekne no :-) on mu preci pomuze....ricky mel ale ponurou minulost ...buuu....super dilek doufam ze brzo bude pokracko :-)

5 Haku Haku | 4. září 2010 v 16:38 | Reagovat

Akurat si ma nazhavila na dalsiu kapitolku.

6 Sakura Jaganshi Sakura Jaganshi | E-mail | Web | 6. září 2010 v 15:18 | Reagovat

Ricky se má už dobře:) A určo spolu choděj! XD Pěknej díl:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama