Kapitola 16

2. října 2010 v 9:55 | Yoite |  Ways of Fate

Jsme za polovinou =) díky za komentíky.



Yoite



♦ Ricky ♦

Proberu se za svítání a zatřesu hlavou, abych ze sebe shodil dýchací přístroj, další přístroje u postele se hned rozpípají. Do pokoje vtrhne banda sestřiček. Zahlédnu napůl probraného Juriho, který jim jen tak tak uhne. Zmateně se rozhlédnu po nemocničním pokoji a s děsem v očích sleduji sestřičky. Jediné co mi teď brání v útěku jsou pásy.
"Miláčku neboj." Zaslechnu Juriho a jeho ruka stiskne tu moji. Co tu sakra dělám? Jak jsem se sem dostal? A proč jsem svázaný? Co mi chtějí udělat? Stisknu mu ruku a útrpně se na něj zadívám. Nebudu mluvit dokud je kolem tolik sester a doktoři. Chci odsud, proboha ať mě odsud dostane pryč.
"Klid, jen tě prohlídnou a jestli budeš v pořádku pojedeme domů." Usměje se Juri povzbudivě. Tisknu mu ruku a uklidním se aspoň natolik, aby mě sestřičky dokázaly prohlédnout.

♦ Juri ♦

"Vypadá to, že je v pořádku, jen co to potvrdí doktor, tak vás zřejmě pustí domů." Zhodnotí Rickyho stav sestra.
"Děkuji sestři." Usměji se.
"Nemáte zač." oplatí mi žena úsměv a zajde pro doktora. Ten přijde co nevidět a poslechne si sestřičky, pak černovláska sám rychle prohlédne a otočí se na mě.
"Teoreticky bych ho už mohl pustit domů, ale jak mi zaručíte, že se to nebude opakovat? Příště bychom nemuseli čekat na koma, ale na smrt. Potřebuje aspoň týden v klidu a tím myslím bez útoků na jeho osobu a přetěžování." Oznámí doktor znepokojeně.
"Jestli to bude nutné, tak Alexe přivážu ve stodole a nechám ho tam zhnít." Procedím skrze zuby. Nejradši bych Alexovi pořádně namlátil. Málem ho zabil…
"Rozumím." Přikývne doktor a pročte si ještě jednou výsledky testů.
"Tak dobře, můžete jet domů." Svolí nakonec. Poděkuji a vytáhnu mobil. Vytočím číslo domů a hned mi to vezme mamka.
"Ahoj Juri, jak to vypadá?" vyhrkne.
"Ahoj mami, probral se. Můžeme jet domů, mohl by pro nás táta přijet?" zeptám se. Na druhé straně slyším oddech.
"Jasně hned ho za vámi pošlu." Ozve se mamka.
"Díky mami. Počkáme v pekařství přes cestu. Koupíme si snídani ano?" domlouvám.
"Dobře vzkážu mu to, za chvíli je u vás." Odvětí máma. Rozloučím se a zavěsím. Pak se obrátím na Rickyho.
"Co bys řekl koláči na snídani?" navrhnu a miláček souhlasně přikývne. Obléknu ho a vezmu do náruče. Hned se ke mně přitulí a nechá se odnést ven.
"Moc se omlouvám miláčku, za Alexe." Zašeptám.
"Nevyčítám mu to." Hlesne. To se divím.
"Ale já jo. Tohle si nesmí dovolit." Namítnu.
"Je to pochopitelný. Sám jsi přece čekal, že by se to mohlo stát." opáčí. Možná, ale rozhodně to není v pořádku.
"Nikdy jsem tomu nevěřil." Přiznám ztrápeně. Odnesu ho do pekařství a posadím na židli.
"Co si dáš za koláč?" zeptám se.
"S povidly." Vybere si Ricky. Kývnu a donesu mu povidlové a hrnek kakaa.
"Dobrou chuť." Popřeji.
"Díky." Koukne se co mám já. Donesl jsem si jablečné z listového těsta a taky kakao. Ricky začne snídat a v klidu se rozhlíží z okna na ulici, jako by se nic nestalo. Mohl upadnout do tak hlubokého koma, že by se neprobral, mohl zemřít, ale nevypadá to, že by se tím zrovna moc trápil. V první chvíli určitě v šoku byl, ale během pár minut je zase úplně v pořádku. Zato já ho ještě vidím ležet nehybně na nemocniční posteli. Nakonec si odtam odnesl i pevný obvaz, který má ovázaný kolem čela jako čelenku a ruku mu pro jistotu nechali v tenčí dlaze.
Za chvíli před pekařstvím zastaví tátovo auto a sám řidič vejde dovnitř k nám.

♦ Ricky ♦

Pozdravím Juriho tátu a dopiji kakao.
"Dobré ráno, najezte se v klidu. Začali jsme uvažovat s mámou, že Alexe dáme do sanatoria." Řekne muž a mě zamrazí.
"To snad nebude nutné. Jestli mu tak moc vadím tak půjdu. Nějak už se o sebe postarám." Namítnu okamžitě. Nehodlám dělat problémy jejich rodině. Tím spíš, že ji nechci rozvracet a sanatorium ani jiné ústavy po své zkušenosti neuznávám a nepřál bych je nikomu. Sám se o sebe dokážu postarat. To už jsem měl nejednu příležitost si dokázat.
"Ne, ty tu zůstaneš. S Alexem už to nějak vyřešíme. V tyhle instituce už nevěřím. Ne potom co…" vloží se do hovoru rázně Juri, ale ke konci věty se odmlčí a zadívá se na mě.
"Potom co?" pobídnu ho.
"Potom, co jsem slyšel tvůj příběh." Dopoví. Slyšet je jedna věc, zažít, nebo aspoň vidět, je věc druhá. I přesto to dokáže pochopit.
"Právě proto radši půjdu já, než aby šel někdo jiný. Přeci jen zvládám týrání a tyhle věci líp, než jiní." Namítnu. Ne, že by mě to těšilo, ale nejsem tak naivní abych si mohl myslet, že mi štěstí s jejich rodinou vydrží navždy. A do smrti bych si musel vyčítat, že jsem místo sebe poslal trpět někoho jiného.
Juriho táta na nás nechápavě kouká.
"Řeknete mi o tom něco?" dožaduje se.
"Možná doma." Rozhlédnu se po lidech sedících u okolních stolků. Nerad o tom mluvím. Nemyslím si, že by po tom někomu něco bylo a nerad zatěžuji okolí svými problémy, které si stejně nejradši řeším sám. Ale budu muset říct víc o své minulosti, pokud je to přesvědčí, že poslat Alexe do nějakého ústavu či kam, je špatný nápad.
"Dobře." Přikývne Juriho táta a koukne na prázdné talíře.
"Půjdeme?" zeptá se. Kývnu a vstanu.
"Počkej nemáš boty." Zarazí mě Juri a vezme mě do náruče, na čumící lidi kašle. Nechám se odnést a táta nám otevře dveře od auta. Juri si nastoupí a posadí si mě na klín. To se mi líbí. Obejmu ho a koukám ven z okna. Asi ani netuší, jak je mi s ním hezky.
Netrvá to dlouho a auto zastaví na dvoře před domem.
"Nejlepší to bude v kuchyni." Ozve se tiše Juriho táta. Mám pocit, že tuší, že se mu můj příběh nebude moc líbit. Nemám v plánu zacházet moc do detailů, ale budu se muset rozvykládat, pokud budu chtít, aby to vzali vážně.
Nepatrně stisknu Jurimu ruku. Nevzpomíná se mi na to nejlíp. Vlastně mám doteď občas noční můry, ze kterých se probouzím s křikem a hrůzou strnulým tělem. Pak třeba tři dny nespím a jsem úplně mimo.
Juri si vystoupí a pořád mě drží v náručí.
"Musíš se naučit o tom mluvit." Řekne. Jo, jemu se tohle říká lehce. Tiše si povzdechnu a nechám se přenést do kuchyně. Juri se se mnou posadí na židli a vezme mě na klín. Táta si sedne naproti a vedle nás máma. Nevšimneme si Alexe, který se schovává na schodech, aby ho nikdo neviděl.
"Asi byste měli něco vědět." Začnu. "Tak tedy, není mi sedmnáct, ale přibližně patnáct. Nevím to jistě, protože mě moje matka po narození odhodila do keře a tam mě našli až vychovatelky ze sirotčince U milosrdné sestry. Tam jsem byl až do třinácti a prostředí tam bylo tak úžasný, že tam páchali sebevraždy i sedmiletý děti. Nechci se mi zacházet do detailů, ale netvrdím, že jsem občas nebyl mezi nimi." Ne že by to bylo často, ale byly chvíle, kdy se snadno věřilo těm starším, kteří tvrdili, že když to skončíte, bude vám líp, že cokoli může být lepší, než přítomnost. "Pak teprve přišli ti rodiče, od kterých jste mi nedávno pomohli. Potřebovali mě, aby působili jako dokonalá rodina, ale v podstatě šlo jen o to, že si neměli do koho kopnout a vztek si vybíjeli na mě. Za to, že jsem mlčel a choval se slušně mi platili a zbytek asi znáte." Dopovím. Kdybych měl mluvit o všech hrůznostech, které jsem viděl, byly bychom tu asi až do Vánoc.
Táta s mámou se na sebe otřeseně podívají.
"Tím to padá, tohle… nedokážu si to představit, ale něco udělat musíme. Alex se tak nemůže chovat." Promluví máma ztrápeně. Alex zatím sedí otřeseně na schodech a ani nedutá.
"Hlavně ho nikam neposílejte, to se tam radši vrátím sám. Já už jsem si tam na to docela zvyknul, ale nepřál bych to nikomu jinému." Řeknu naléhavě. Člověk si zvykne na všechno, ale na některé věci jen velmi těžko a ne vždy.
"Neexistuje." Odvětí máma s tátou dohromady.
"Patříš už k nám jako syn. Odchod neakceptujeme. Spíš se mu to pokusíme nějak vysvětlit." Řekne máma, ale to už do kuchyně vejde Jared a za ruku vede Alexe.
"To už nebude třeba, seděl na schodech a nejspíš všechno slyšel." Řekne Jared. Překvapeně se na něj otočím.
"Tobě to znovu opakovat nemusím, že ne? Stejně sis to dávno přečetl v mých myšlenkách." Ujistím se.
"Jo přečetl, včera jsem to povykládal i Alexovi. Nevěřil mi, teď to slyšel od tebe." Odpoví mi Jared zjednodušeně. Alex se krčí za ním. Oddechnu si, že to nemusím opakovat a opřu se o Juriho. Nutně teď potřebuji cítit jeho blízkost, nebo se mi zase vybaví praskání kostí, krví postříkaná podlaha a… ne nechci si vzpomínat na nic z toho.
"Jarede varuji tě, ještě jednou se k němu přiblíží a roztrhám ho na cucky, další útok už nemusí přežít." Ozve se za mnou Juri zuřivě.
"Neboj na tomhle se už pracuje. Budu ho mít pod dohledem dvacet čtyři hodin." Ujistí ho Jared. Přitulím se k Jurimu. Mrzí mě, že tak nevycházím s Alexem.
"Mrzet tě nic nemusí, za to může to pako za mými zády." Uklidní mě Jared. "Je žárlivec, blázen jeden střelený."
"Já ho chápu." Pousměji se. Urazil bych pracky každému kdo by chtěl sáhnout na mého Juriho.
"Tak to jsi nejspíš jediný." Povzdechne si táta.
"Jarede teď to necháme, ale stačí náznak a nejspíš to začneme řešit prášky." Varuje ho.
"Tati je tu ještě jedna věc. Ricky potřebuje minimálně týden klid. Můžeš nás omluvit ze školy? Nemusel by to zvládnout." Připomene Juri. Jsem mu vděčný, kdybych teď měl cítit ještě stres všech lidí ve škole, asi by se mi rozskočila hlava. Ale na druhou stranu zase brzdím Juriho, což nechci.
"Dobře, omluvím vás." Souhlasí táta.
"Jsem v pořádku, nemusíš mít starosti." Usměji se na Juriho.
"Jo, předtím jsi to tvrdil taky." Opáčí ironicky.
"Vypadalo to tak." Pokrčím rameny.

♦ Juri ♦

Plácnu ho po zadečku.
"Vždycky všechno vypadá jinak, než to ve skutečnosti je." Poučím černovláska.
"Nesouhlasím." Namítne.
"A proč ne?" zeptám se.
"Protože to není pravda." Odvětí prostě.
"Tak tohle rozveď." Požaduji.
"Prostě se mi nelíbí, že říkáš vždycky." Zkonkrétní to.
"Moje z nejoblíbenějších." Pousměji se.
"Víš, že to slovo vyvolává hádky?" zeptá se.
"Vážně? Vždycky?" zamrkám.
"Ne, vždycky ne, jen někdy." Ujistí mě. Usměji se a v očích mi zahrají čertíci.
"Opravdu?" dobírám si ho.
"Jo, chceš dokázat, že nemáš pravdu?" odvětí vyzývavě.
"Naschvál." Pobídnu ho.
"Tvrdíš, že vždycky všechno vypadá jinak, než je, ale…" nakloní se ke mně, abych příklad slyšel jen já. "…třeba ty vypadáš pomazlení hodně a taky takový jsi." Zašeptá. Zčervenám.
"V tom případě doufám, že mi to v noci ukážeš." Jemně mu skousnu ouško. Vidím jak rozpačitě zrudne a jen stěží zadrží vzdechnutí.
"Tak myslím, že se to vysvětlilo a Ricky lehnout." Zažene nás máma z kuchyně.
"Dobře." Odvětí černovlásek a rychle vstane, pak přeběhne bosky do pokoje. Pobaveně se za ním podívám a jdu se postarat o pavouky a kočku. Pak vyběhnu za ním.
 

31 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 2. října 2010 v 12:02 | Reagovat

Nádhera. Doufám, že Alexovi už všechno došlo.

2 Akyra Akyra | 2. října 2010 v 12:31 | Reagovat

přidávám Lachimovi, mohlo bymu to konečně dojít, chápu alexe, ale tak se vážně chovat nesmí :-)

3 Teressa Teressa | 2. října 2010 v 15:30 | Reagovat

krasa=) uz sa neviem dockat pokracovania=) uz aby tu bolo=)

4 Haku Haku | 2. října 2010 v 16:57 | Reagovat

No snad sa Alex uz ukludni,ked vie ze aj niekto iny mal mizerne detstvo.

5 Mily Mily | 2. října 2010 v 18:05 | Reagovat

Tahle povídka je skvělá, ještě by se mi líbilo, kdyby se Ricky s Alexem skamarádili. Netrpělivě očekávám další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama