Kapitola 21

24. října 2010 v 17:47 | Yoite |  Ways of Fate

Delší kapča =) a čekejte že bude tak ještě deset kapitol, ani ne a konec ;)


Yoite







♦ Juri ♦

Podívám se na Micka a zůstanu zírat na tu podobu. Musí být dvojčata, o tom není pochyb. Všimnu si, že i Adrian přejíždí pohledem z Rickyho na Micka a zpátky.
"Proboha." Řekne nakonec, čímž shrne i mé myšlenky.
"To koukáte co? Dvojčata se nezapřou, aspoň že jsem vyšší." Ozve se Mick pobaveně. Vyšší? O centimetr možná. Sednu si zpátky na židli.
"No tak jednu otázku máme vyřešenou, teď váš věk. Souhlasíš s testy DNA?" zeptám se.
"Proč ne, mám si na to vytrhnout vlas, nebo uříznout ruku?" zeptá se.
"Nic tak drastického. Doktoři už si poradí." Zasměji se a podám ruku Rickymu, který ji stiskne a otočí se na Micka.
"Proč jsi mi nikdy neřekl, že jsme dvojčata?" zeptá se.
"Logicky jsem předpokládal, že ti to dojde." Pokrčí Mick rameny. "Nenapadlo mě, že to nevíš." Slyším Mickovu pohotovou odpověď, zatímco já se domlouvám se sestřičkou na testech. Dvojčata se zatím radostně přivítají a začnou si sdělovat novinky. Odvedu je na testy a počkám, než budou výsledky.
Netrvá to dlouho a sestra je donese.
"Jste dvojčata a váš věk je patnáct let. Narozeniny máte na přelomu května a června." Řekne sestra.
"Docela jsem se s tím datem trefil Ricky." Usměji se.
"Jo to je fakt. Micku odteď máme narozky pátého června." Oznámí Ricky svému dvojčeti, které s přikývnutím souhlasí. Zaplatím Adriánovi, který se cestou zpátky stále otáčí až málem vrazí do dveří.
"Tak mládeži, kde vás mám? Chytla mě utrácecí nálada." Objeví se ve dveřích táta. Všimnu si, jak se Mick přikrčí. Nejspíš má strach z dospělých. Vezmu ho za ruku a táhnu za tátou. Rickyho držím kolem pasu.
"Tady jsme." Přihlásím se.
"Utrácecí nálada?" šeptne Ricky mým směrem.
"Jdeme nakupovat." Vysvětlím mu taky šeptem.
"Zase? Vždyť jsme nakupovali předevčírem, nebo kdy to bylo." Zděsí se Ricky.
"My jsme nakupovali? Pokud si vzpomínám, tak jsme jen kupovali jídlo. Tohle je jiný nákup." Vysvětlím a odtáhnu dvojčata za tátou do oděvů.
"Aha tohle." Usměje se Ricky.

♦ Mick ♦

Držím se u Rickyho a kluka, který bude nejspíš jeho přítel. Moc se mi nelíbí. Tedy… já jsem nedůvěřivý ke všem, ale ke klukovi co si dělá naděje na mé dvojče dvojnásob. Brunet zřejmě vycítí můj zkoumavý pohled, protože se na mě otočí.
"Chodím s tvým bratrem." Oznámí mi na rovinu. Jen srozuměně přikývnu a dál se nevyptávám. Na otázky teď není vhodná chvíle. Brunet si oddychne a postrčí mě do obchodu.
"Vyber si oblečení, v tomhle být nemůžeš." Pobídne mě. Má pravdu, moje oblečení je špinavé, potrhané a zrovna dvakrát nevoní. Bohužel jsem ale neměl zrovna moc na výběr. Jenže… nemám tušení co dělat, když jsem v obchodě. Zůstanu nerozhodně stát dokud se mě neujme bratr a nepomůže mi vybrat. Všimnu si že Rickyho přítel si bere něco i pro sebe a napadne mě, co je to asi za rodinu, že si dovolí utrácet za někoho jako jsem já. Občas se po nás dívá. Nejsem si moc jistý proč a pořád jsem ještě nervózní i když jim důvěřuji o něco víc, než jiným lidem. Ale to jen proto, že je u nich Ricky.
"Lásko ať si toho koupí víc ano?" zavolá po chvíli brunet na mé dvojče.
"Jasně dohlédnu na to." Usměje se Ricky. Brunet mu úsměv oplatí a pak mu ještě připomene ať si koupí taky něco pro sebe. V další chvíli je u nás a pomáhá s výběrem. Ricky si vyzkouší pár věcí a já zase nějaké jiné, jeden na druhém zhodnotíme jak nám to sluší a většinou si vezmeme to samé. Postřehnu, že se brunet jmenuje Juri. Potom co si vybereme nám Juri přihodí na hromadu ještě troje silné teplé džíny. S Rickym si všechno ozkoušíme a začneme po sobě nervózně pokukovat.
"Není toho nějak moc?" ozvu se nakonec já.
"Za chvíli bude zima. Budete rádi, že něco máte. Zvlášť když napadne sníh. Pokaždé skoro zapadneme." Opáčí Juri klidně.
"Sněhová bitka!" zajásáme s Rickym jednohlasně.
"Jo, ale až se postaráme o veškeré zvířectvo a doházíme sníh." Zchladí nás Juri. S Rickym si jen vyměníme pohled. Povinnosti umíme zvládnou závratnou rychlostí pokud jde o sněhovou bitku, nebo podobný typ zábavy.
"Bez problému." Usmějeme se jako jeden. Juri se jen ušklíbne a Ricky ho vezme za ruku.
"Půjdeme?" zeptá se. Juri místo odpovědi popadne hromadu oblečení a odnese ji k pokladně. Pak vezme mou a všechno zaplatí tátovou kreditkou.
"A teď boty." Připomene. Ricky jde klidně vedle něj a já se držím kousek zpátky. Všimnu si, že mě kontroluje pohledem, ale nezrychlím dokud na mě Juri neotočí hlavu.
"Pohni žížalo, nebo tě ztratíme." Popožene mě. Přeběhnu k němu z druhé strany.
"Kdo byl ten kluk, co mě sem přivezl?" zeptám se a ve vzpomínkách se vrátím ke krásnému černovlasému chlapci s tmavýma očima.
"Jeden můj kámoš. Má necelých osmnáct, nejlepší pátrač co znám." Odvětí Juri.
"A kde bydlí?" zeptám se zvědavě a Juri po mě koukne.
"V sousedním městě. K nám přijíždí na letní prázdniny na brigádu, nechápu, že zahodil kariéru policisty." Odpoví Juri nakonec.
"Ahaaa" zamyšleně přikyvuji. "A jak že jsi to říkal, že se jmenuje?" vyzvídám dál a v hlavě už promýšlím všemožné plány.
"Adrian Lorgins." Odpoví Juri. Krásné jméno, hodí se k němu.
"Ok dotazník končí." Odvětím spokojeně. Vím všechno, co jsem potřeboval.
"Já mám taky jeden." Ozve se znovu Juri se zjevným pobavením.
"Na mě? Tak se ptej." Energicky se na něj zadívám.
"Adrian se ti líbí?" zeptá se.
"Ne, na to jsem nemyslel, ale zapomněl jsem mu poděkovat." Rychle zamluvím skutečnost.
"Kecá líbí se mu." Práskne mě brácha. Jak já bych mu občas s chutí zakroutil krkem. Juri se podívá na Rickyho a ušklíbne se. Evidentně si myslí své.
"Můžu ti ho dát k telefonu." Nabídne mi.
"Ne díky, kontakt přes telefon není dost osobní." Zamítnu to rychle. Chci ho vidět. Jurimu zacukají koutka.
"Jo jasně." Přitaká. Oni ze mě snad ještě mají srandu.
"Odkdy máš rád osobní kontakt?" přisadí si Ricky rýpavě.
"Ticho tam vzadu." Zavrčím na dvojče.
"Od té doby co se zabouchl." Odpoví Juri vesele.
"Cooo? Já nikdy!" cítím jak zčervenám a divoce kolem sebe začnu mávat rukama.
"Pozor nebo mi vypíchneš oko." Směje se Juri. Vypláznu na něj jazyk a dotčeně si založím ruce. Juri nás zavede do obuvnictví a počká až si vybereme. Vybíráme si s Rickym to samé a dvojče se vždycky zeptá Juriho na jeho názor.
"Dobrý, ještě tyhle." Položí před nás po chvíli Juri pevné pohorky. Oba si je zkusíme.
"Padnou? Měli by být tak o půl čísla větší." Zajímá se brunet.
"Tak to sedí." Přikývnu a Ricky souhlasí se mnou.
"Dobře, tak asi máme všechno. Vzpomínáte si ještě na něco?" zapřemýšlí se Juri.
"Rukavice." Napadne Rickyho.
"No vidíš." Plácne se Juri do čela a zavede nás do kožešnictví, kde nám koupí rukavice a čepice.
"To co mám na hlavě bylo živý?" koukám se na sebe v zrcátku.
"Jo, koupil bych normální, ale v mrazu by byli nepoužitelný. Tyhle jsou z chovů." Vysvětlí. Otřesu se.
"Paráda." Zajiskří mi oči. Ještě nikdy jsem na sobě nic takového neměl. Juri jen obrátí oči v sloup. Mám pocit, že mě moc nemusí. Ale jsem zvyklý.
"Tak jdeme." Řekne. S Rickym k němu přiběhneme a držíme se u něj. Juri nás odvede k autu, kde sedí jeho táta za volantem a čte noviny. Koupené věci dá do kufru a otevře dveře, abychom si mohli nasednout, sám si sedne přímo za jeho otce.
"Tati tu kreditu si můžu nechat?" zajímá se.
"Jsi normální nebo jsi přišel z blázince." Zajímá se pro změnu jeho táta.
"Dám ti klidně svoji, jestli už není bloklá. Stejně ji využiješ líp." Ozve se Ricky. Takže i on už má peníze? Čím dál víc si uvědomuji, že už nic nebude jako dřív. Což je na jednu stranu dobře, ale na druhou si nějak neumím představit, že bych byl součástí téhle rodiny. Mám strach z dospělých, z vlastní zkušenosti, a Juri s Rickym jsou k sobě vázaní něčím co se zdá být silnější, než pouto dvojčat… jsem tu tak nějak navíc…
"Nechci broučku, mám na kontě dost. To mi připomíná, že jsem na něco zapomněl, ale to nevadí. Ve středu je taky den." Zamyslí se Juri.
"Ve středu jsi chtěl do toho města ne?" vzpomene si Ricky.
"Právě to myslím." Odvětí Juri. V té chvíli už jsme za městem a míříme kdoví kam.
"Dobře, můžu jet s tebou?" zeptá se Ricky. Celou debatu sleduji aniž bych věděl o co jde. Ale nevypadá to, že by to někoho trápilo.
"Doufám v to." Usměje se na něj Juri. Ricky mu úsměv oplatí a přitulí se k němu. Juri ho obejme a snaží se ho uspat, což se mu po chvíli povede. Ricky se k němu přitiskne a já se držím stranou s pohledem upřeným z okna. Občas po nich pokukuji, ale nechám je být.
"Kde jsi byl?" zeptá se mě Juri.
"Tak různě." Odpovím neurčitě a dál koukám na cestu.
"To je mi jasné, jen jsem chtěl… no to je jedno." Povzdechne si brunet. Zadívám se na něj.
"Co přesně chceš vědět?" zeptám se.
"Chtěl jsem vědět, proč jsi ho tam nechal." Odpoví Juri. Tak tohle je problém… Ricky mu to asi nevysvětlil.
"Nenechal jsem ho tam schválně. Utíkali jsme spolu na vlak, ale neměli jsme jízdenky. Průvodčí by nás hned vyhodil, tak jsme vylezli na střechu. Vlak se rozjel, ale Ricky z té střechy sletěl dolů. Chtěl jsem skočit za ním, ale zasekla se mi tam noha a nemohl jsem se odtam dostat. Podařilo se mi vyprostit se až někde kdovíkde v lesích." Odpovím. Nevěděl jsem, kde jsem. Napadlo mě sledovat koleje ale ty na několika místech odbočovali úplně jinam. Nakonec jsem utekl před lidmi do lesa a nějakou dobu tam bloudil, když jsem se dostal do města, nevěděl jsem jestli dvojče ještě žije, dokud jsem neviděl ten záznam.
"Aha, promiň netušil jsem. Víš co se s ním potom stalo?" zeptá se.
"Jo, ale dozvěděl jsem se to o dost později. Do děcáku jsem mu napsat nemohl, ale pak jsem četl v novinách, který kdosi odhodil, že ho zrušili. Nevěděl jsem kam šel, dokud nedávno nedávali v televizi tu reportáž o jeho adoptivních rodičích. Sledoval jsem to z ulice a na chvilku tam ukázali jeho fotku. Zapamatoval jsem si adresu a poslal mu aspoň to video. Měl jsem v plánu, že se zabiji, protože jsem si nemohl odpustit, že tam zůstal beze mě. ale neudělal jsem to a když jsem se konečně odhodlal, tak přišel Adrian." Vysvětlím.
"Ti adoptivní rodiče taky nebyli svatí. Dá se říct, že mu platili za to, aby ho mohli týrat. Díky bohu a Adrianovi." Řekne Juri.
"Vím, aspoň že se dostal z toho děcáku a měl kde spát." Pousměji se při vzpomínce na špinavé ulice a pelechy z listí. "Nedovedeš si představit jak mi bylo. Myslel jsem že je mrtvý." Hlesnu tiše.
"Překvapilo by mě, kdyby nepřežil nás dva." Pousměje se Juri. "Před třemi dny sletěl ze stromu. Odnesl to slabím otřesem mozku a naštíplým loktem. Jen co jsme přijeli ho napadl Alex a jeli jsme zpátky. Tentokrát tam zůstal přes noc. No a dnes jste nás tam našli protože jsme jeli pro tu kazetu. Při té příležitosti jsme se dostavili na soud, aby z toho ti…" na tohle zřejmě nemá slov. "Nevyvázli. Bývalá vychovatelka mu třískla hlavou o lavici, takže je dnes ještě po jedné operaci a i tak je příliš tvrdohlavý na to, aby odpočíval." Povzdechne si Juri. Jen se usměji.
"Bráchu neudržíš ležet, v tom jsme stejní. Umřel by nudou a navíc by s ním bylo k nevydržení. V přežívání úrazů máme patnáctiletou praxi, ale měl jsem strach kvůli tomu děcáku a kvůli lidem venku… ty vychovatelky ho nejednou chtěli zabít. Jako každého, ale ony když chtěly, tak to prostě dotáhly do konce. Neposlouchal jsi, tak ti rozbili hlavu o schody…" ztichnu a zadívám se ven. Kolikrát jsme tomuhle unikly jen o vlásek, nebo ne a pak jsme se jako zázrakem probrali v ještě větším zoufalství, protože jsme doufali, že to už byl konec.
"Vím, že to bylo peklo, viděl jsem to. Ale než dojedeme domů, musím tě varovat. Nekoukej moc na Jareda, je to brácha. Poznáš ho na první pohled, u něj je kluk, Alex. Je na bráchovi závislý, aby si ho udržel, dokáže zabít. Také to neměl lehké. Neomlouvám ho, to ne, jen si dávej pozor." Varuje mě Juri. Přikývnu a přemýšlí, jaké to v novém domově bude...
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Akyra Akyra | 24. října 2010 v 18:04 | Reagovat

to je krása,je to moc pěkné kiro, doufám, že už bude jen dobře :-)

2 Kanojo Kanojo | 24. října 2010 v 19:28 | Reagovat

Líbí se mi, že to bereš i z pohledu Mickyho. Pěkná kapitola.

3 Yuuki-chan Yuuki-chan | 24. října 2010 v 19:31 | Reagovat

Doufám že se to nějak nezkomplikuje... jinak nádherný dílek a už se těším na další.. :-) XD

4 Lachim Lachim | 25. října 2010 v 9:12 | Reagovat

Nádhera. Asi se nám tu rýsuje nový páreček. Už se těším

5 Haku Haku | 25. října 2010 v 17:03 | Reagovat

No dvojcata si pretrpeli svoje,len co je pravda....tak budem rada ked teraz najdu aj kusocek stastia...a Mick ,,,no dajme tomu,ze som zvedava ako zabojuje o Adriana.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama