Kapitola 23

30. října 2010 v 14:39 | Yoite |  Ways of Fate

A konečně se dostáváme k druhému příběhu a to Micka a Adriana =)


Yoite






♦ Mick ♦

Nakouknu k Jurimu do pokoje a hned se vzdálím. Nerad bych své dvojče rušil. Navíc mám docela jiné plány. Zkusím znovu ignorovat bolest v plicích, která mě už nějakou dobu provází a vyjdu ven. Zamířím rovnou na vlakovou zastávku, kde si vylezu nepozorovaně na střechu čekajícího vlaku. Tenhle by měl jet do vedlejšího města. Pořádně se chytnu a vlak se za chvíli rozjede. Sleduji jak kolem mě ubíhá krajina, až vlak zastaví na kraji města. Seskočím dolů a začnu se ptát lidí na adresu. Ne, že by mi to nějak vyhovovalo se přiblížit k dospělým, kteří mě děsí. Nakonec se ulicemi domotám až na adresu. Klíče od domu nemám ale všimnu si, že je tam otevřené okno. Vyšplhám po stěně s pomocí oken a okapu. V tomhle jsem cvičený.
Vylezu až nahoru k otevřenému oknu a zahlédnu kus od sebe Adriana. Sedí u stolu a něco se učí. Když zaslechne kroky tak se pořádně lekne.
"Co tu proboha děláš?" opře se do mě.
"Ahojky, přišel jsem ti poděkovat, že jsi mě přivedl za bráchou a tak." Usměji se nenuceně.
"Není za co. Jak jsi se sem dostal?" zeptá se ještě trochu zaskočeně.
"Vlakem a pak oknem." Odpovím pohotově. Než mi stačí Adrian cokoli odpovědět, ozve se zezdola hluk.
"Počkej tady ano?" řekne. Přikývnu a rozhlídnu se zatím po bytě. Adrian se za chvíli vrátí s lahví vodky v ruce a zamkne. Proboha on pije? No tak to ne, to jsem se v něm šeredně spletl. Rychle přeběhnu k oknu, abych se co nejrychleji zase spakoval pryč, ale Adrian mě chytne.
"Teď nikam nechoď, otec přišel ožralý. Mohl by tě znásilnit." Řekne a přejde pokoj. Láhev schová do skrýše, kde je podobných několik.
"Ale já už musím. Jen jsem ti přišel poděkovat, takže díky a já jdu." Namítnu a jdu pryč.
"Dnes tě ven nepustím. Jestli se bojíš toho chlastu, tak strach mít nemusíš. Nedotknul bych se toho." Uklidní mě a chvilku na to proletí oknem kámen a zezdola zazní nadávky s výhružkami, co se stane, když mu tu láhev nevrátí.
"Nemá zrovna nejlepší náladu." Poznamenám a přejdu zpátky k Adrianovi.
"Takový je po smrti matky. Předtím byl fajn." Řekne tiše a obejme mě. Posmutněle stáhnu obočí a mlčky ho obejmu, abych ho aspoň nějak psychicky podpořil. Nadávky postupně ztichnou až ustanou úplně.
"Dnes už nepřijde, pojď spát." Položí mě do postele a lehne si ke mně. Nervózně se ošiji. Tohle je poprvé, kdy spím v posteli. Je měkká, teplá a pohodlná. Nic neřeknu a jen se unaveně stočím k Adrianovi. Normálně se mi to daří zakrýt, ale v poslední době se únava zhoršuje spolu s bolestí v plicích. Obejme mě a podle jemným doteků se mě nejspíš snaží uspat. To není žádný problém, usnu v podstatě okamžitě. Ještě nikdy jsem nezažil takové pohodlí a bezpečí jaké mám v jeho náruči. Adrian usne hned po mě.
Ráno se zavrtím, když mě vzbudí melodie jeho mobilu. Slyším nad sebou Adriana jak s někým mluví a pak je znovu ticho. Podívám se na mladého muže nade mnou. Sedí na posteli s hlavou sklopenou tak, že mu překrásné černé vlasy zakrývají obličej. V ruce drží telefon.
"Dobré ráno." Pozdravím a váhavě se na něj dívám.
"Stalo se něco?" zeptám se. Vím, že se něco stalo, ale otázkou je spíš co.
"Otec je mrtvý. Srazilo ho auto včera v noci." Odpoví tiše. Semknu obočí. Je mi jasné, že ho asi měl rád, i když v poslední době nebyl zrovna ideální.
"To je mi líto." Soustrastně ho obejmu. Nevím jaké to je ztratit rodiče, nikdy jsem žádné neměl, ale dokážu pochopit že mu to ublížilo a to mě mrzí. Adrian mě k sobě přitiskne.
"To je dobrý, stejně si přál jít za mámou." Pláče.
"Teď jsou spolu, už je jim dobře." Začnu ho hladit po zádech v pevném objetí a utěšovat ho. V tomhle mám mnohaletou praxi z děcáku, takže se mi nakonec podaří ho trochu uklidnit. Hlavně, aby neudělal nějakou hloupost. Nešťastní lidi jsou na tohle náchylní.
"Děkuji Micku." Řekne po chvíli a pohladí mě. Vtom mu v ruce zazvoní telefon.
"Nemáš za co. Mám to vzít?" kývnu na mobil a rukou mu zatím setřu mokré tváře. Adrian se zatím podívá na mobil.
"Juri?" podiví se a zvedne to. "Co se děje kámo?"
Vstanu, abych nerušil a ani mě nenapadne, že bych mohl být předmětem hovoru, dokud neuslyším Adriana.
"Mick? Jasně je tady, neboj se vezmu ho za vámi jak si sbalím. Jo stěhuji se." Řekne Adrian a já zbystřím a přestanu věnovat pozornost zvonkohře na stropě. Místo toho dávám pozor, abych zaslechl adresu.
"Kam? Kousek od vás. Pamatuješ si ten malý dome pod vámi? Jo, koupil jsem ho. Tu mě nic nedrží." Řekne a já se zády k němu radostně usměji a zamnu si ruce. Takže bude i blízko mě. To je zatraceně dobře. Hned mám v hlavě stovky nápadů jak toho využít a sledovat ho, nebo se nejlíp držet přímo u něj. Adrian po chvíli zavěsí.

♦ Adrian ♦

"Mladý muži, nejel jsi náhodou na černo?" poškádlím ho.
"Nevěděl jsem, že za jízdu na střeše se platí taky." Pokrčí rameny. Nevěřícně na něj vytřeštím oči.
"To si děláš srandu." Vydechnu zděšeně. Černovlásek se mě otočí s miloučkým úsměvem.
"Ale vůbec ne, na střeše je to nejlepší." Namítne. Proboha vždyť mohl sletět do kolejí, mohl se zabít.
"Budu muset na tebe dohlédnout." Povzdechnu si.
"Pomůžeš mi s balením?" zeptám se.
"Jasně, kde máš tašky?" opáčí ale místo aby počkal na odpověď, tak mi začne prohledávat skříně až si je po chvilce stejně najde sám a začne do nich skládat moje věci. Pomáhám mu a plné tašky naskládám do terénního auta s pohonem na čtyři kola. Mick zapne poslední tašku a odnese mi ji k autu. Dám ji tam a ještě složím poslední své věci do krabice a zavřu kufr. Za autem zastaví další a z něj vystoupí tlustý chlap a hodí mi klíče.
"Micku nastup." Otevřu mu dveře od auta. Černovlásek ale jen couvne před chlapem a pak zahlédne na chodníku ženu, která jde jen kolem a hned naskočí dovnitř a skrčí se do sedačky. Zabouchnu dveře a sednu si za volant.
"Ty se bojíš?" zeptám se. Mick je skrčený s rukama na obličeji a místo odpovědi jen kývne. Pohladím ho, abych ho trochu uklidnil.
"Neboj, nejsou tak zlý. Aspoň většina." Řeknu a zapnu mu pás. Vtom si na něco vzpomenu a nedá mi to, abych se nezeptal.
"Proč jsi se mnou šel?"
"Já nevím." Fňukne a trochu na mě povykoukne mezi prsty. Usměji se na něj.
"Zastavíme někde na snídani?" navrhnu. Micky přikývne a pomalu sundá ruce z obličeje. Nastartuji a zastavím u pekárny, která ještě nabízí snídaně.
"Tak pojď." Popoženu ho a vystoupím. Vyjde za mnou a drží se na ulici těsně u mě. po ostatních se jen ostražitě rozhlíží. Obejmu ho a otevřu dveře. V pekařství ho posadím ke vzdálenějšímu stolu.
"Co si dáš?" zeptám se.
"Cokoli." Odvětí. Tušil jsem, že nebude vybíravý.
"Tak si pojď vybrat." Vezmu ho za ruku a vedu ho k pultu. Tam se za mě trochu schová, ale drží se mé ruky, takže vypadá klidnější a nakonec ukáže na tvarohové šátečky. Koupím mu tři a kakao. Sobě vezmu něco podobného. Vrátíme se ke stolku a všimnu si jak Mick hladově pokukuje po snídani. Dám před něj jídlo a popřeji mu dobrou chuť. Odpoví mi stejně a pustí se do snídaně takovou rychlostí, jako by mu ji měl někdo každou chvíli sníst.
"Tady ti to nikdo nesní." Ujistím ho s úsměvem a pomalu snídám. Mick rozpačitě zrudne a začne jíst normálně. Asi jsem měl čekat, že bude hladový, vždyť kdoví jak dlouho pořádně nejedl. Taky podle toho vypadá. Podstrčím mu ještě svůj koláč a s úsměvem pozoruji jak všechno sní a pozoruje lidi přes okraj hrnku s kakaem. Po chvíli se na mě zastaví svýma tmavýma výraznýma očima a usměje se. Oplatím mu úsměv a trochu rozpačitě sklopím oči.

♦ Mick ♦

Doslova cítím jak mi zajiskří pohled. Kdyby jen věděl jak úchvatně teď vypadá. Hned se rozhodnu, že bude můj. Nikomu ho nedám i kdyby s tím Adrian nesouhlasil.
"Už jsi se najedl?" zeptá se po chvilce a já přikývnu. Tuším že má můj nápad značné mezery, ale nad tím teď neuvažuji.
"Tak pojď." Zvedne se Adrian od stolu a nechá trochu peněz jako dýžko. Přijdu za ním a vezmu ho za ruku. Adrian se na mě překvapeně podívá, ale neprotestuje. Usměji se a jdu s ním zpátky k autu.
"Tak nastupuj." Otevře mi dveře. Nasednu si a počkám na něj. Adrian si sedne za volant a rozjede se.
"Proč jsi nikomu neřekl kam jdeš?" zeptá se.
"Nenapadlo mě to." Hlesnu. Je to pravda. Nikdy jsem na nikoho vázaný nebyl. Budu si muset zvykat…
"Je mi jasné, že jsi doteď nikomu nemusel říkat kam jdeš, ale oni mají o všechny strach." Začne Adrian s vysvětlováním.
"Aha, tak dobře, příště jim dám vědět." Slíbím. Ta bolest v plicích se zase zhoršila. Naštěstí to zatím jde zamaskovat. Nemám zájem, aby věděli i o tomhle.
"Děkuji." Usměje se a zastaví u domku.
"Vítej u mě doma. Pomůžeš mi odnést věci?" požádá Adrian. Přikývnu a usměji se. Pak vyskočím z auta a přeběhnu ke kufru. Adrian si vystoupí a otevře ho, pak popadne pár tašek a zamíří k domku. Přeběhnu za ním s taškami v ruce. Adrian otevře dveře a rozhlédne se po zařízené hale. Pak to hodí tam, kde to nebude zavazet. Vejdu za ním a položím tašky na stejné místo, pak zaběhnu pro další. Adrian mi přitom podá krabici.
"Odneseš to prosím? Opatrně, jsou tam křehké věci." Upozorní mě.
"Jasně, dám to na nějakou skříňku, aby se na to nešláplo." Ujistím ho. Adrian mi poděkuje a popadne zbytek tašek a odtáhne je nahoru. Položím krabici na stolek a zvědavě nakouknu dovnitř. Jsou tam skleničky a zarámovaná fotografie ženy, holky, muže a černovlasého kluka, ve kterém hned poznám Adriana. Vytáhnu fotku a chvíli si jí prohlížím. Ani si nevšimnu že objekt mého zájmu zrovna přišel a všiml si mě.
"Máma se segrou a otcem. Všichni jsou mrtví." Řekne tiše.
"Máma se sestrou zemřeli při dopravní nehodě před pěti lety. Do jejich auta narazil opilí řidič." Odpoví mi na nevyřčenou otázku a vezme mi fotku z ruky. Pak ji odnese. Skousnu si rty a radši už se v ničem nehrabu.
"To je v pořádku, jen o tom nemluv ano?" řekne.
"Nebudu, ale můžu se tě zeptat proč jsi seknul s prací policisty? Byl jsi v tom prý dost dobrý." Vzpomenu si.
"Jen jsem jim občas pomáhal s hledáním zločinců. Jednoho jsem nechytil včas a málem to odnesla moje rodina. Pak jsem toho nechal. Bylo to půl roku před tím, než se má rodina vybourala." Odpoví mi. Přejdu za ním a obejmu ho.
"Tím se to asi vysvětluje. Můžu být já tvoje rodina? Tedy… chci se zeptat jestli nemáš čas tak na… dva nebo tři roky. Dýl to asi nepůjde." Řeknu. Čas měřím podle bolesti v plicích a únavy která mě den ode dne trápí pořád víc.
"Pokud si někoho vyberu, musí to být navždy." Řekne.
"Pro mě by to bylo navždy." Pousměji se.
"Jak to myslíš?" zeptá se a v jeho hlase zaslechnu podtón nervozity. Asi bych mu to měl říct.
"Mám rakovinu plic, ale opovaž se to někomu říct. Zatím se držím, aby to nepoznali, tak mi to nekaž. Není to zas tak jednoduchý." Řeknu nakonec.
"A teprve nebude." Odpoví mi a posadí mě do auta.
"To je dobrý, dojdu domů pěšky." Usměji se. "Ale díky, uvidíme se zítra." Vystupuji, ale Adrian mě stáhne zpátky a připoutá. Pak vyjede, ale míří někam jinam. Začínám být pěkně nervózní. Neměl jsem nic říkat.
 

35 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kejty-mlejnkova kejty-mlejnkova | Web | 30. října 2010 v 14:41 | Reagovat

Dlouhý jak ...:D

2 Fill Fill | Web | 30. října 2010 v 14:41 | Reagovat

Ahoj, máš moc pěkný blog. Mohl bych tě o něco poprosit? Prosím tě, nakrmil/a by jsi mi mé zvířátka zde:http://nakladatelstvi-incard.blog.cz/1010/big-krmeni Můžeš 1,2,3... Moc by jsi mi tím pomohl/a. Pak do komentáře napiš, že jsi nakrmil/a a jestli chceš s něčím pomoct, napiš. Je tam přesný postup. Přeji ti pčkný den a příznivou návštěvnost

3 Martí ♥ Martí ♥ | Web | 30. října 2010 v 14:46 | Reagovat

Pěkné :)

4 Akyra Akyra | 30. října 2010 v 14:48 | Reagovat

teda jestli ten Adrian nemá smůlu, chudák mick:'( snad se uzdraví, držím mu všechny pěstičky ^.^

5 Lachim Lachim | 30. října 2010 v 17:05 | Reagovat

Koukej Micka uzdravit. Sotva má v životě trochu štěstí a hned tohle. Nádherná kapitola.

6 Kanojo Kanojo | 30. října 2010 v 17:32 | Reagovat

To si děláš srandu!!! Pořád jsem doufala, že ta bolest je jen třeba po zápalu plic nebo tak něco a ono to je horší. To si přece ani jeden z nich nezaslouží!

7 Yuuki-chan Yuuki-chan | 30. října 2010 v 17:40 | Reagovat

Ten Mick je pako ale ještě že to řekl alespoň Adrianovi.. doufám že se uzdraví.. jinak úžasný dílea a už se těším na pokráčko.. :-) XD

8 Haku Haku | 30. října 2010 v 19:10 | Reagovat

Nieeeeeeeeeeeeee...to ma toto akoze co znamenat?........to musi byt zivot k Mickovi taky kruty...Dufam,ze mu v nemocnici este pomôzu...teda aspon si myslim,ze tam ho Adrian vezie.

9 Avi Avi | 30. října 2010 v 21:06 | Reagovat

pěkný díl, snad Mick jen dělá předčasné závěry a nebude to nic tak hrozného....Adriana je mi líto zasloužil by trochu toho štěstíčka.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama