Kapitola 24

2. listopadu 2010 v 16:14 | Yoite |  Ways of Fate

Opravdu strašně moc mě lákalo to zase nějak useknout... ale nakonec jsem to přeci jen protáhla, abyste mohli v klidu spát =D


Yoite






♦ Mick ♦

"Kam jedeme?" zeptám se nervózně a na chvilku se skrčím bolestí v plicích. Zase se to zhoršilo.
"Za jedním kámošem. Jeho otec je specialista na plicní choroby. Z rakoviny dostal už pár lidí. Máš taky naději pokud to nezašlo ještě moc daleko." Řekne a já se trochu zklidním, když slyším, že to není nemocnice. Nicméně bolest je teď zase větší a tak se jen zkroutím, protože už se ji nesnažím zamaskovat a upřu pohled z okna.

♦ Adrian ♦

"To tak zbožňujete nemocnice, že hysterčíte jen když o ní slyšíte?" zeptám se. Chlapec vedle mě mlčí a dělá, že otázku neslyšel.
"Na něco jsem se tě ptal." Připomenu se.
"Není moje povinnost ti odpovídat." Namítne. V tomhle bude víc, než jen odpor k doktorům.
"A není mojí povinností na tebe brát ohled." Namítnu a zastavím před nemocnicí.
"Zapomeň na to, že bych tam šel." Vyštěkne okamžitě. Nevšímám si toho. Vystoupím a vytáhnu ho z auta.
"Ty zapomeň na to, že bych tě nechal umřít." Řeknu a táhnu ho k nemocnici. Mick hned začne panikařit a snaží se mi vykroutit. Sevřu mu ruku a vtáhnu ho do výtahu.
"Prosím tě nech toho, jen tě prohlédne." Zkusím ho trochu uklidnit. Mick jen vyděšeně ztichne a jen co nastoupí do výtahu i jiní pacienti z dalších pater, se za mě schová. Obejmu ho a přitisknu k sobě. V předposledním patře vystoupím a jdu chodbou k příslušným dveřím. Ty otevřu a vtáhnu Micka dovnitř.
"Dobrý den pane Fischere. Potřebuji pomoc." Řeknu rovnou. Mick za mnou se vyděšeně rozhlédne po místnosti a rozkašle se. Tak jsem ho ještě kašlat neslyšel.
"Myslím, že už vím proč. Tohle poznám." Obrátí se doktor na Micka.
"Svlékni se do půl těla a polož se." Nařídí mu doktor, ale Mick jen zavrtí hlavou a utře si pusu od krve, zády přitom couvá ke mně.
"Budu tu s tebou." Pohladím ho a začnu mu vyhrnovat triko. Ode mě si ho svléknout nechá, ale k doktorovi se ani nehne. Vezmu ho do náruče a položím na lehátko.
"Neublíží ti, budu tu s tebou." Snažím se ho utěšit. Mick jen upřeně zírá na doktora s pusou na zámek. Za dobu co jsme vstoupili neřekl ani slovo. Rukou mi tiskne zápěstí jako by se bál, že uteču a nechám ho tu. Stoupnu si aspoň tak, abych nezavazel doktorovi. Ten udělá rentgen plic a vezme mu krev na testy. Černovlásek se celou dobu vyděšeně třese a nevydá ani hlásku.
"Neboj už si tě jen poslechnu." Vytáhne doktor stetoskop a začne ho poslouchat. Přitom ho ještě napomene, aby dýchal zhluboka. Mick dýchá roztřeseně a i já si všimnu, že trochu nepravidelně a rychleji, než by měl. Doufám, že je to jen nervy, ale doktor se podezřele zamračí.
"Oblékni ho a chvilku počkejte na chodbě, než mi přijdou výsledky." Řekne nakonec. Obléknu Micka a posadím se s ním v čekárně. Přitiskne se ke mně a zavře oči. Obejmu ho a potichu se modlím, aby to nebyla rakovina. Chlapec se pořád ještě chvěje a křečovitě mi tiskne ramena.
Po chvíli se otevřou dveře a na chodbu nakoukne doktor.
"Pojďte dál." Řekne a nechá nás vejít. S Mickem v náručí vejdu a podívám se na doktora. Prosím ať to není vážné...
"Jak jsem se obával, má rakovinu plic." Řekne doktor přesně to, co jsem nechtěl slyšet. Mám ztratit i Micka? Ne… ne to nemůže být pravda. Jen stěží se udržím, abych se nesesypal a jako zázrakem se mi podaří nedat nic najevo.
"Dá se to ještě operovat?" zeptám se.
"Bude to riskantní, ale která operace není, že? Ano, budeme ho operovat a to pokud možno okamžitě. Jen potřebujeme vyřídit pár úředních věcí jako jméno, číslo pojišťovny a podobně. Můžete to zatím projednat se sestrou." Řekne doktor.
"Tu operaci uhradím, pojištění nemá. A známe jen jméno, když potřebujete příjmení, použijte moje." Odpovím klidně i když klidný vůbec nejsem.
"Dobře, běžte to říct sestře a jeho mi nechte tady." Řekne doktor.
"A nešlo by, že byste zavolal sestru sem? Má z lidí strach." Požádám. Doktor souhlasí a zavolá sestru, která za chvíli přijde. Zatím se doktorovi podaří i přes protesty píchnout Mickovi silnou uspávací injekci. Všechno se sestrou vyřídím a zavolám bance, aby uvolnila prostředky na operaci. Pak si sednu do čekárny a čekám. Po hodině, kdy se nic neděje si vzpomenu na Juriho a zavolám mu to.

♦ Juri ♦

Nedočkavě čekám na Adriana a Ricky nervózně pochoduje kolem mě. Už měl Micka dávno dovést.
"Mám špatný pocit, už ti volal?" ozve se Ricky po chvíli.
"Ne, nechápu to." Řeknu a v tu ránu se mi rozezvoní mobil.
"Adriane kde jste?" vyhrknu a Ricky ke mně hned přiskočí a poslouchá taky.
"Juri jsme v nemocnici. Mick mi prozradil, že má rakovinu plic. Jeli jsme to ověřit, teď je na operačním sále. Nemohli už čekat." Shrne Adrian co se stalo a pak mi nadiktuje adresu nemocnice. Jeho hlas mi zní nějak zemdleně. Ricky vedle mě ztuhne a přiloží si ruce na pusu. Do očí mu vyhrknou slzy. Chápu to, právě má ztratit své dvojče a to sotva ho našel.
"Přijedeme tam co nejdřív." Řeknu a zavěsím, pak na chvíli stisknu Rickyho v náruči.
"To bude dobré miláčku, pomůžou mu." Uklidňuji ho. Vidím, jak se snaží zadržet slzy, ale moc mu to nejde.
"Promiň, prosím tě můžeme jet hned?" požádá mě tiše.
"Jasně." Zaběhnu za otcem, který potom co mě vyslechne hned všeho nechá.
"Zůstaneme tady, drobná zranění dovedu ošetřit. Hlavně volejte co a jak." Ozve se Jared.
"Dík Jarede, kluci jedeme. Juri zavolej mámě." Zaúkoluje nás táta a rovnou sedá za volant a startuje. Strčím Rickyho do auta a zavolám mámě. Rychle jí řeknu to co otci a domluvíme se, že se sejdeme v nemocnici. Ricky celou cestu netrpělivě kouká dopředu a tiskne mi ruku. Chlácholím ho jak můžu, ale nejsem si jistý, jestli to zabírá.
"Jsme tu." Zastaví táta před nemocnicí vedle Adrianova auta. Ricky hned vyskočí ven a mě táhne za sebou. Po telefonu si zjistím, kde jsou a zavedu tam Rickyho.
"Tak co?" vyhrknu na Adriana.
"Zatím nic, dík, že jste přijeli." Hlesne a vidím, že má co dělat, aby se udržel na nohách. Oči má úplně červené. Při pohledu na jeho zbědovaný stav se Ricky trochu sebere a přinutí ke klidu.
"Bude to v pořádku, ten přežije všechno." Rozhodne se zřejmě uklidnit Adriana, což by vlastně mělo pomoct i jemu. Vzhledem k tomu, že se stále drží u mě, si dovolím říct, že ho moje přítomnost přeci jen uklidňuje tak jak jsem doufal. Adrian se na něho vděčně usměje, ale přesvědčený není.
"Proboha co se ti stalo?" poznám, že jde ještě o něco jiného.
"Já… ráno jsem se dozvěděl, že umřel táta. Narazilo do něj auto a teď Micky…" řekne a úplně se sesype. "Proč se to děje jen mě? Proč každý na kom mi záleží musí umírat?"
Ricky se zatváří tak, že vím, že pochopil o co jde a uklidňujícím gestem ho začne hladit po zádech.
"Tvému tátovi je teď dobře a že zemřel není vina toho, že ti na něm záleželo." Začne Adriana uklidňovat, tohle musí mít dvojčata nacvičené ještě z děcáku, takže se nedivím, když můj kamarád po chvíli přestane vyvádět.
"A brácha neumře. Věř mi, přežil toho až moc na to, aby ho teď dostala rakovina." Prohlásí Ricky s jistotou v hlase. I já nasadím uklidňující tón.
"Být tebou tak mu věřím. Ricky vstává ještě s narkózou, tak nevím proč by jeho dvojče mělo být jiné. A rodinu máš v nás ne?" řeknu a Adrian se vděčně usměje a kývne.
"Jak znám bráchu, tak jim v pořádku uteče ještě ze sálu, jen co ho zašijou." Mrkne Ricky na Adriana. Ten se konečně pousměje a jde se aspoň opláchnout. Ricky si trochu oddychne a stiskne mi ruku. Hned ho obejmu.
"Díky, potřeboval to. O mámu se sestrou přišel před dvěma lety, taky autonehoda. Jeho otec potom začal pít. Strýc mu oznámil, že jakmile zdechne, musí vypadnout z domu, kde vyrůstal, protože ho koupil." Řeknu mu Adrianovu smutnou minulost.
"To je strašný, musí toho na něj být až příliš." Zadívá se k němu soustrastně Ricky.
"To ano, ale když mu pomůžeme, tak to zvládne." Usměji se.
"Počítej s tím. Máme s bráchou praxi v psychologii." Zazubí se Ricky a podívá se k sálu.
"To se vám bude hodit." Řeknu už klidněji a posadím se. Pak upřu pohled na sál, kam se dívá i Ricky.
"Už jsem tu, jak to vypadá?" přiběhne udýchaná mamka.

♦ Adrian ♦

"Za chvíli ho vyvezou, už se probral." Pousměje se Ricky. Nechápavě se na něj zadívám.
"Jak to můžeš vědět?" zeptám se.
"Cítím to." Pokrčí černovlásek rameny. "Z jeho pohledu je tohle týrání a je zmatený. Vycítím, když se někdo takhle cítí, proto to vím. Navíc je to přece moje dvojče."
Podívám se k sálu, kde se otevřou dveře a doktoři s Mickem na lůžku vyjedou. Hned k nim přiskočím a sevřu Mickyho ruku. Otočí na mě pohled ještě omámený narkózou a lehce mi ruku stiskne.
"Jak je na tom doktore?" obrátím se konečně na muže vedle mě.
"Vyskytly se jisté potíže, ale podařilo se nám ho zachránit. Má to za sebou, operace byla úspěšná." Řekne.
"Jaké potíže?" zarazím se u toho. Muselo to být něco vážnějšího, jinak by se o tom přece nezmiňoval.
"Uprostřed operace mu začalo zlobit srdce. Chvíli to vypadalo, že ho ztratíme, ale je v pořádku. Bylo to tak tak ale podařilo se." Usměje se doktor povzbudivě. Nevím co mám dělat. Málem před chvílí zemřel… na chvíli zavřu oči a pak se usměji. Žije a bude v pořádku.
"Díky." Oddechnu si.
"Není zač, ale řeknu vám, tohle jsem ještě neviděl, aby se nám někdo probíral uprostřed operace. Museli jsme mu dát dvě dávky uspávací látky a stejně se podívejte, už je zas vzhůru." Zakroutí doktor hlavou a já se musím usmát.
"Není divu, je odolný asi proti většině omamných prostředků. Po tom co zažil se nedivím." Řeknu. Ani mě nemohla uniknout minulost dvojčat. Doktor jen zvědavě povytáhne obočí, ale než něco stačí říct, tak si Mick sundá dýchací masku a předběhne ho.
"Ricky nechtěl bys mi vysvětlit, jakože tady všichni znají nás životopis?" zabodne se vyčítavým pohledem do svého dvojčete.
"Ty buď zticha, víš jak jsi mě vyděsil?! To jsi mi nemohl říct, že máš rakovinu? A koukej si ten krám nasadit!" rozčílí se pro změnu Ricky. Krom chvíle, kdy se setkali je to poprvé co vidím, že by mluvili před doktory.
"Ricky, nechci ti nic říkat, ale ty dokážeš po otřesu mozku lézt po stožáru. Tak se nediv, že Mick je naprosto stejný." Usadí ho Juri a já se otočím na doktora.
"Znal jste sirotčinec U milosrdných sester?" zeptám se.
"Slyšel jsem o něm. Jedna známá si odtam brala holčičku v příšerném stavu, prý tam trestali děti příšernými způsoby a dokonce jsem slyšel, že je občas odváděli do staré nemocnice, kde je nikdo nemohl slyšet a tam na nich prováděli nelidské věci lékařskými nástroji. Byl z toho dost velký skandál pro všechny nemocnice v tom kraji." Řekne doktor a já s Jurim se konečně dovtípíme co je za tím strachem z nemocnic.
"Ricky a Mick tam žili." Řeknu jen. Doktor se šokovaně zadívá na dvojčata.
"To by ledacos vysvětlovalo, krom toho, že vypadají normálně." Řekne. I já se divím, že s tím co zažili už nejsou v blázinci.
"Nepoutali pozornost, jinak si to neumím vysvětlit. Kdy může Mick domů?" optám se.
"To záleží na tom, jak rychle se bude moct pohybovat." Začne doktor, ale Mick ho hned přeruší.
"Třeba hned." Zvedne se na loktech a hned sebou sekne zpátky. "Já tady nebudu." Upře na mě zděšený pohled. Povzdechnu si. Jak bych ho tu mohl nechat?
"Můžete ho pustit do domácí péče? Nejspíš by zdrhnul při první příležitosti." Řeknu.
"Jako by nám zbývalo něco jiného." Povzdechne si i doktor. "Dobře, zařídím to, ale bude k vám chodit kontrola."
"Juri nebude vadit, když těch pár dní zůstane u mě? Nevím jak by to s těmi zvířaty zvládl." Navrhnu.
"Pokud u tebe bude Yory a zajistíš jeho bezpečnost, proč ne." Souhlasí. Mick se usměje a chvíli na to usne, jako by ty injekce začaly působit až teď. Mrknu na něj a zavrtím hlavou, pak podám klíče Jurimu.
"Zavezeš ho ke mně? Musím ještě nadiktovat adresu a nakoupit. Dnes jsem se přestěhoval." Požádám.
"Jasně." Vezme si Juri klíče a do náruče zvedne Micka. Ricky jde vedle něj a po chvíli se na mě otočí.
"Tak zatím." Usměje se na mě černovlásek.
"Zatím." Pousměji se a jdu za doktorem. Ricky s ostatními jdou k autu.

♦ Ricky ♦

"Hodím vás k němu, pak dojdete že?" ujistí se táta.
"Jasně tati. Bydlí v tom prvním domku od nás." Nasměruje ho Juri. Otevřu mu dveře od auta a pak si nastoupím za ním. Spolu se rozjedeme k Adrianovu domku. Aspoň uvidím kde teď bude dvojče na čas bydlet…
 

31 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 akyra akyra | 2. listopadu 2010 v 16:39 | Reagovat

No tak to bylo o fous -_-" kiro mě už běhal mráz po zádech, když jsme to sepisovali, ale takhle přepsané to je ještě děsivější O.o no už se těším na další dílek :-)

2 Haku Haku | 2. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

Minule to so mnou skoro slahlo,a Ty si nas este aj v tejto kapitolke chcela potrapit vydarenym koncom....uf...som sa lakla.

3 Yuuki-chan Yuuki-chan | 2. listopadu 2010 v 18:34 | Reagovat

To bylo naprosto úžasné... už jsem se bála že Mick umře ale štěstí mu přeje.. :-) XD

4 Lachim Lachim | 2. listopadu 2010 v 20:11 | Reagovat

Ještě, že to dobře dopadlo. Nádherná kapitola.

5 Agipt Agipt | 5. listopadu 2010 v 17:46 | Reagovat

Myslím že mi došlo kde jsi to chtěla useknout a díky že si to neudělala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama