Kapitola 26

9. listopadu 2010 v 17:06 | Yoite |  Ways of Fate


Takže... propočítala jsem co mi ještě zbývá přepsat a tak vám konečně můžu říct kolik toho ještě bude. =) Dneska vám sem dávám tuhle kapitolku, kde se zase dozvíte něco nového, co jste netušili =D a pak sem přidám ještě další čtyři poslední kapitolky =)

Mimoto jsem se rozhodla jak na svém blogu tak tady trochu reagovat na některé zmínky v komentářích, takže to bude zřejmě vypadat následovně ... ;)


Stručná reakce na komenty:
*nejsou tu adresované reakce na všechny ale spíš takový výtažek, každopádně moc děkuji za všechny komentáře (i hodnocení) ^.^

♦ ta návštěva není nic převratného nebojte ;)

♦ týrat je či netýrat... no, znáte mě =D ještě je trochu potýrám, ale můžu vás uklidnit že bude happy end

♦ jinak jestli se skamarádí Mick a pavouček... mám dojem, že to jsme tam ani nezmínili... ale teď si nejsem jistá, v každém případě si to při nejhorším můžete domyslet každý podle toho co komu vyhovuje ;D

♦ díky za návrh na místo spisovatele telenovel, ale prozatím budu skromná a vystačím s tím, že se budu snažit navnadit na další kapitolku vás, i když úplně vždycky to taky nejde ;)

♦ jinak jsem samozřejmě moc ráda, že jste s povídkou spokojení a že jste si snad oblíbili i nový pár Micka s Adrianem =) Já osobně je mám taky moc ráda.



Yoite






♦ Mick ♦

Skrčím se pod dekou a koukám za Adrianem. Ten polibek byl nádherný. Můj zachránce je za chvíli zpátky a za ním jde Jared s Alexem, jak si domyslím podle podoby bruneta s Jurim a kluka se zelenými vlasy, který se drží těsně u něj.
"Donesli ti nějaké oblečení." Vysvětlí Adrian.
"Aha, díky." Řeknu.
"My se asi ještě neznáme. Jsem Jared a tohle je Alex." Představí se brunet a podá mi ruku. Kor se postaví tak, aby hlídal Alexe a mohl kdykoli zasáhnout. Stisknu mu ruku jen krátce, ale přátelsky.
"Těší mě, Mick." Představím se. Jared se usměje a stáhne ruku zpátky.
"Jak ti je?" zeptá se.
"Mě je dobře pořád, jsem optimista." Mrknu.
"To je dobře. Svět optimisty potřebuje. Adriane jak se Mick uzdraví, nebo dostane povolení od sestřičky, co sem bude chodit, tak máte dojít na oběd." Zadívá se Jared směrem na Adriana. Ten se pro změnu tázavě zadívá na mě. Pokrčím rameny.
"Tak třeba zítra." Navrhnu.
"To je moc brzo, musíš ležet minimálně týden." Zamítne to Adrian.
"Za týden už budu běhat maratón, přijdeme zítra." Opáčím.
"Koukám, že je stejný nezmar, jako Ricky." Usměje se Jared.
"Co jsi čekal od dvojčete? Mít ještě svoje kř…" zarazím se. O tomhle jsem mluvit nechtěl. "…zítra se stavíme. Díky za to oblečení."
"Vyřídím, Adriane sledujeme tě." Otočí se Jared i s Alexem a odejdou. V tu samou chvíli na sobě ucítím Adrianův tázavý pohled.
Kdysi jsem měl křídla, jako mají andělé, jen tmavá jako havraní peří. Abych na nich nemohl uletět, tak mi je vychovatelky jednoho dne uřezali. Samozřejmě se nenamáhali s něčím takovým jako je umrtvení, vzaly pilky a podobné předměty, přivázali mě k posteli a pro jistotu mi daly léky, které mi znemožnili pohyb, ale neotupily mysl. Dodnes nezapomenu příšernou bolest při které mi řezaly kosti propojující křídla s lopatkami po proměně.
Vyhnu se jeho pohledu zpátky k manze a dělám, že jsem si toho nevšiml. Adrian je ale v příští chvíli u mě a objímá mě.
"Je mi to moc líto Micku." Řekne.
"Nevím co." Namítnu. Nechci o tom mluvit.
"Zapomínáš, že ti vidím do myšlenek, ukážu ti něco, co neviděl ani Juri." Řekne a pustí mě, pak poodstoupí a po chvilce se mu ze zad rozepnou nádherná půlnočně modrá křídla. Taková, která jsem kdysi měl také. Vybaví se mi znovu všechna bolest, kterou jsem si vytrpěl, když mi je vzaly… přesto, ne ani tak bolest, ale právě jejich ztráta pro mě byla vůbec to nejhorší. Po chvíli co na něj jen užasle hledím s bolestí v očích, se konečně odvážím i promluvit.
"Pojď sem, chci si na ně sáhnout." Zašeptám a i přes bodání v hrudi se posadím a natáhnu k němu ruku. Adrian hned poslechne a přijde ke mně. Pohladím ho jemně po křídlech. Jsou nádherná, celý je nádherný.
"Jsi volný." Usměji se spíš pro sebe. Nikdo kdo neměl volnost, kterou vám dávají jedině křídla, nemůže pochopit jaké to je tuhle svobodu ztratit. On ano.
"Ty budeš také." Řekne a nechá křídla zmizet.
"Jestli mi vidíš tak dobře do myšlenek, tak bys měl vědět, že nebudu. Tyhle řeči si prosím odpusť, docela dost mě to zraňuje." Řeknu a zahrabu se pod deku. Otočím se k němu zády, aby neviděl slzy. Nechci slyšet žádné falešné naděje.
"Umím vrátit to, co bylo ztraceno i život, ale to je pro mě tabu, protože to jsou jen loutky bez života." Namítne. Je to opravdu možné? A nakonec proč by nebylo, má křídla, umí číst mé myšlenky, proč by neuměl i tohle? Otočím se na něj s nadějí v očích.
"Jestli si teď ze mě děláš srandu, tak ti to nikdy neodpustím." Hlesnu.
"Měl bych to spíš udělat až se ti zahojí rána na hrudníku, ale udělám výjimku. Svlékni si triko a otoč se ke mně zády." Řekne a já hned poslechnu.

♦ Adrian ♦

Přiložím ruce tam, kde byla křídla.
"Bude to bolet." Varuji ho a začnu léčit, pod mýma rukama se postupně objevují nová křídla. Mick má napjaté tělo a stisknuté zuby, ale na bolest už musí být zvyklý, protože nevykřikne dokonce ani teď, kdy bolest musí být příšerná. Po půl hodině jsem hotov a Mickovy záda znovu zdobí černá havraní křídla.
"Zkus s nimi mávnout." Řeknu. Mick je váhavě protáhne a zamává s nimi. Následně se rozzáří štěstím a skočí mi radostně kolem krku.
"Ty jsi to dokázal." Tiskne se ke mně.
"No jistě srdíčko. Teď odpočívej, musíš se brzo uzdravit, abychom si mohli zalétat." Motivuji ho. Snad ho to udrží v posteli, aby byl opravdu zdravý. Micky mě pohladí po vlasech a láskyplně mě políbí.
"Dobře, když tu budeš se mnou." Souhlasí.
"Teď potřebuji spát víc, než kdy jindy. Moc to nepoužívám." Ujistím ho. Pěkně mě to vyčerpalo. Mick se usměje a stáhne mě k sobě do postele. Přikryje mě a přitulí se ke mně.
"Tak dobrou noc." Řekne.
"Ať se ti něco pěkného zdá, říká se, že první sen v novém bytě se vyplní." Vzpomenu si na pověru.
"Mě už se všechny sny splnili." namítne černovlásek. Usměji se.
"Tak sni o něčem novém. Ricky má také křídla?" zeptám se.
"Ne, Ricky má jen ocelovou hlavu." Opáčí.
"Tak to vysvětluje, že měl jen slabý otřes mozku, když na ni spadnul s takové výšky." Prohlásím suše.
"Já si dělal srandu, žádnou ocel v hlavě nemá. Ale umí padat a já ostatně taky. Když mi… vzali křídla, chtěl jsem se zabít a nejlíp skokem z výšky. Tak jsme se s Rickym naučili lézt po stožárech, střechách a po všem možném. Já proto, abych skočil dolů, on proto, aby mi zabránil. Pokaždé se mu povedlo mě odtam nějak dostat, ale aspoň jsme se díky tomu naučili padat a co nejmíň si ublížit." dovypráví.
"Díky bohu, že se ti to nepovedlo." Oddechnu si.
"Teď už bych to neudělal. Předtím mi připadalo, že jsem se narodil jen abych trpěl. Z bolesti do ještě větší bolesti a zoufalství. Držel jsem se kvůli Rickymu, protože jsem ho tam nechtěl nechat samotného." Přizná. Obejmu ho a přitisknu k sobě. Záhy cítím jeho ruku ve svých vlasech.
"Teď mě tu držíš hlavně ty, miluji tě." Dá mi pusu na tvář. "Dobrou noc."
"Taky tě miluji lásko." Odpovím mu a taky mu dám pusu.

♦ Mick ♦

S úsměvem ho hladím a čekám až usne.
"První máš spát ty." Ozve se po chvilce unaveně. Ta jeho čtecí schopnost mě občas celkem štve.
"Chtěl jsem se mrknout jak spíš, ale vidím, že mi to neprojde." Povzdechnu si a zavřu oči. Adrian se pousměje a usne hned po mě.
Ráno se probudím dřív a potěšeně sleduji, ještě spícího Adriana. Po chvíli se ale trochu zavrtí a otevře oči.
"Dobré ráno." Usměje se.
"Víc než dobré." Oplatím mu úsměv.
"Jak jsi na tom s pohybem? Zkusíš sejít dolů?" zeptá se.
"Jasně." Vstanu a s rukou na hrudi přejdu ke dveřím.
"Dobrý." Usměji se, ale dvakrát moc dobré to není.
"Ještě moc ne, ale půjde to. Ukážu ti, kde je koupelna, když si nebudeš jistý, tak prosím tě nehrej hrdinu a zavolej jasné?" nabádá mě.
"Jasné." Přikývnu a Adrian mě odvede do koupelny.
"Je v patře tak jak budeš hotový, zavolej. Po schodech bys ještě neměl chodit." Řekne.
"Neboj zavolám." Nechám se odvést do koupelny. Adrian mi tam nechá otevřené dveře, aby mě slyšel. Potom seběhne do kuchyně udělat jednoduchou snídani. Já se rychle umyji a zavolám ho. Hned vyběhne nahoru a vezme mě do náruče. Snese mě do kuchyně, kde přede mě postaví talíř s lívanci, misku s marmeládou a šlehačku. Pak mi popřeje dobrou chuť. Odpovím mu stejně a počkám až začne jíst i on. Adrian ještě v rychlosti vypustí vlky a sedne si ke stolu. Vezme si a postrčí talíř s lívanci ke mně. Vezmu si taky a pustím se do snídaně.
"Proč nemáš rád hmyz? Je to ještě z toho sirotčince?" zeptá se najednou. Vzpomenu si na místnosti zamořené brouky a pavouky. Přikývnu, ale nic k tomu neřeknu. Může si to přečíst v mých myšlenkách, když bude chtít. Adrian zanechá téma být a místo toho se rozpovídá o běžných věcech. Bavím se s ním normálně a po chvíli mu začnu vykládat taky, ale o těch světlejších chvilkách, kdy jsme si třeba dotáhli kytary ze skládky a pak si ve sklepě uspořádali tajný rockový koncert.
"Ty umíš na kytaru?" zarazí se Adrian u téhle historky.
"No jasně, jen jí chyběly dvě struny, ale aspoň to znělo rockově" uchichtnu se, nebo spíš rozladěně. "Taky mám docela slušný hlas."
"Někdy mi musíš zazpívat." Napadne hned Adriana, když vtom oba uslyšíme před domem zastavovat auto.
"Hmmm možná." Usměji se a mrknu ke dveřím.
"Asi kontrola, vezmu tě nahoru, ať nemá nějaké řeči. Dojedl jsi?" zeptá se Adrian a já s přikývnutím vstanu.

♦ Adrian ♦

Vynesu Micka nahoru a v momentě, kdy se ozve zvonek, jdu otevřít.
"Dobrý den." Pozdravím muže za dveřmi.
"Dobrý den, jsem tu na kontrolu." Řekne a ukáže mi doktorskou vizitku.
"Pojďte dál." Ustoupím, aby mohl vejít. Pak ho vedu za Mickem. Doktor se rozhlíží po domě a zajde se mnou do pokoje. Mick se zatím přikrčí pod peřinou tak, že mu koukají jen oči. Při pohledu na něj mi zacukají koutka, ale udržím se.
"Kontrola." Vysvětlím a pousměji se. Mick jen stáhne obočí a zamračí se. Doktor k němu přejde a chvíli se s ním tahá o peřinu, kterou se mu po chvíli podaří sundat, aby ho mohl prohlédnout. To se Mickymu samozřejmě nelíbí, ale nakonec se to doktorovi povede a vyvázne jen s pár škrábanci. Málem jsem zapomněl jak nesnáší dospělé a doktory, co teprve potom dospělí doktoři…
"Omlouvám se, s tímhle jsem nepočítal." Omlouvám se s rukou přes tvář a jdu Mickovi chytit ruce.
"V pořádku, varovali mě. Jen jsem to trochu podcenil." Podívá se doktor na poškrábané ruce a pak něco zapíše do papírů.
"Vypadá to, že se uzdravuje rychle, nevidím žádné zhoršení." Zhodnotí to nakonec.
"Ale já jsem to měl vědět. Nesnáší doktory všeobecně." Povzdechnu si.
"To mi řekli. No nic, zatím ať ještě zůstane v klidu a pomalu se může rozhýbávat. Pokud nebude cítit větší bolest. Já zase brzo přijdu na kontrolu." Řekne.
"Radši předem zavolejte, doktor Fischer má moje číslo." Napadne mě.
"Dobře, dám vědět, než vyjedu. Pro dnešek je to vše." Rozloučí se doktor a já ho odvedu dolů a rovnou dovnitř pustím vlky. Pak se rozloučím s doktorem a vrátím se nahoru.
"Ty jsi šelmička." Podívám se na Mickyho, který se na mě rošťácky usměje.
"Mě budeš taky drápat?" skloním se k němu.
"Ne, ty jsi dobrý krotitel šelem." Obejme mě a políbí. "A hezky voníš."
"Ty voníš víc." Opáčím a políbím ho. Oplatí mi polibek a stáhne mě na postel.
"Ty mě chceš tady?" přistanu za ním. Mick souhlasně zavrní a políbí mě na krk. Zalapám po dechu. Moje tělo na jeho doteky reaguje v okamžení, ale musím se držet. Mick není zdraví, i když si to možná myslí.
"Tak dobře, ale jen mazlit." Souhlasím s jeho nevyřčenou nabídkou. Černovlásek to nekomentuje, ale o nic víc, než pomazlení se nesnaží. Jemně mě líbá a hladí po těle. Možná je to jen mazlení ale… už aby byl zdravý. Nechám ho a hladím ho, občas ho políbím, ale nic víc. Mick se ke mně přitulí a obejme mě. Přitáhnu si ho blíž.
"Jestli chceš, klidně spi. Probudím tě včas než půjdeme na oběd." Navrhnu.
"Ale jak to, že jsem unavený, když jsem se před pár hodinami vzbudil?" stěžuje si.
"Tvé tělo se snaží uzdravit po operaci, proto spotřebovává víc energie a ty jsi víc unavený." Vysvětlím mu.
"Aha, tak dobře." Zamumlá a za chvilku usne. Přikryji ho a zůstanu chvíli u něj. Potom jdu uklidit a když se znovu vrátím, Mick ještě pořád spí stočený do klubíčka.
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Akyra Akyra | 9. listopadu 2010 v 18:06 | Reagovat

Hm zatím je klid, ale něco tam ještě bylo, no snad už je to všechno, jako vždy nádhera:)

2 Kanojo Kanojo | 9. listopadu 2010 v 18:33 | Reagovat

Křídla - to jsem fakt nečekala. Nádherná kapitola.

3 Haku Haku | 9. listopadu 2010 v 19:41 | Reagovat

Pokyvkava hlavinkou a opakuje ako velmi sa mi poviedocka luuuuuuuubi.Tak.

4 Lachim Lachim | 9. listopadu 2010 v 19:59 | Reagovat

Ty křídla mě překvapili. Nádhera.

5 Mony Mony | 9. listopadu 2010 v 20:12 | Reagovat

s těma křídlama mi to už pišlo moc..:/ příjde mi to do týdle povídky divný..:/ Ale jinak mickovi a adrianovi hodně zdaru..:)))

6 Hanka Hanka | 9. listopadu 2010 v 21:30 | Reagovat

Chudák proč dostal zrovna černá křídla to nemohla mít aspoň jinou barvu třeba světle modrou jinak se mi mooooooc líbila

7 Ťula Ťula | 9. listopadu 2010 v 21:38 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. :)

8 Avi Avi | 10. listopadu 2010 v 8:02 | Reagovat

Miluju okřídlence :-) dokonalá kapitolka už se moc těším na pokračování

9 Agipt Agipt | 11. listopadu 2010 v 10:47 | Reagovat

Ty křídla tam byly překvapením :D :D je to hezké už se těším na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama