Kapitola 27

13. listopadu 2010 v 17:12 | Yoite |  Ways of Fate

Nová kapitolka, a zase je budu trápit a budu a budu a budu =D

Reakce na komenty:

♦ Takže většina byla s křídly příjemně překvapená, což jsem moc ráda a proč dostal černá křídla? =D no jednoduše se mu hodí k vlasům a pak já miluju černou ;P

Děkuji za komentáře a hodnocení =) moc potěšily.

Yoite






♦ Adrian ♦

Podívám se na hodiny. Je něco před dvanáctou a Mick ještě spí. Vím, že potřebuje hodně odpočívat a tak zavolám Jurimu a omluvím nás z dnešní plánované návštěvy. Mick prospí celé odpoledne a nevzbudí se ani večer. Kontroluji mu teplotu, protože už z toho začínám být nervózní, ale žádnou nemá. Jeho čelo je spíš ještě studené než teplé. Zkusím ho vzbudit a povede se. Po chvilce na mě rozespale zamrká.
"Pojď, musíš něco sníst." Začnu ho krmit masovou kaší. Nevypadá to, že by mě moc vnímal. Znovu ho uložím a zavolám doktorovi.
"Dobrý den, jak můžu pomoct?" ozve se mužský hlas.
"Mám trochu strach. Mick celý den spí. Před chvílí jsem do něj něco dostal, ale nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně." Vychrlím ze sebe.
"Je dost zesláblý a rakovina je vážná nemoc, která mu rozhodně nepomohla. Je normální, že lidí po operaci víc spí. V jeho stavu to není nic překvapujícího. Žádný strach, pokud nemá horečku, tak by měl být v pořádku." pokusí se mě uklidnit doktor.
"Má dost studené čelo, to taky není normální." Zapochybuji.
"Dobře, přijedu se na to podívat." Souhlasí doktor. Zavěsím a pomalu Micka obrátím na záda. Krom pár šrámů se mu u levých žeber rozprostírá červenající skvrna. Okamžitě to zavolám doktorovi.
"Hned jsme tam." Ozve se z druhé strany a za chvíli před domem zastavuje sanitka. Hned jim otevřu a pošlu je nahoru. Zdravotníci vyběhnou do pokoje a na nosítkách odnesou Micka do sanitky. Už oblečený pošlu vlky nahoru a naskočím za Mickem. Zdravotníci si mě moc nevšímají, protože skáčou kolem lůžka a napojují Micka na všelijaké přístroje. Snažím se být klidný, ale nejde to. Proboha jak bych mohl? Vždyť mi pořádně ani nikdo neřekl o co jde!
Jeden ze zdravotníků se ke mně po chvíli otočí a v rychlosti mi oznámí, že má Mick vnitřní krvácení přímo u srdce. Strnu a jen chvíli na to už zastavujeme u nemocnice a Micka rychle nesou dovnitř. Mám co dělat abych se udržel na nohách. Kdy se to stalo a jak? Vypadal, že už je v pořádku…
"Pojďte s námi." Vezme mě jeden ze zdravotníků kolem ramen a vede mě do čekárny. Nechám se tam odvést a zhroutím se na sedačku. Nemám nejmenší tušení co teď bude… hlavně ho nesmím ztratit.
Chodbou za mnou přeběhne několik doktorů a zamíří rovnou na sál, pak se dlouho nic neděje. Před očima mám jen Mickyho obličej a nedokážu myslet na nic jiného, než na to, aby ho doktoři zachránili. Úplně přitom zapomenu zavolat Jurimu. Asi za hodinu vyjde ze sálu pár doktorů a unaveně si vyměňují zachmuřené pohledy. Hned zvednu hlavu.
"Jak mu je?" vyhrknu.
"Neboj, žije." Pousměje se jeden z nich.
"Ale?" vytuším.
"Ale moc nechybělo a i tak čekáme jestli se vzpamatuje, nebo ne." Přizná doktor.
"Potřebuje krev?" napadne mě, ale doktor zavrtí hlavou.
"Ne, neztratil moc krve, jen šla na srdce. Musíme čekat aspoň do rána, než budeme moct říct, jak na tom je." Odpoví doktor.
"Zůstanu u něj, nesnáší nemocnice." Prohlásím rozhodně. Doktor jen přikývne a zavede mě na pokoj, kde je jen Mick propíchaný injekcemi a dalšími věcmi na měření jakékoliv abnormality, na obličeji má masku pomáhající mu dýchat a u postele stojí doktor, připravený k okamžité resuscitaci, kdyby mu vypovědělo srdce. Sednu si k němu z druhé strany a vezmu ho za ruku. Mobil si vypnu, aby nerušil přístroje. Pak jen čekám…
Celou noc se nic neděje, až k ránu mi lehce stiskne ruku. V očekávání se k němu nahnu. Mick pootevře oči a zadívá se na mě.
"Dobré ranko." Pousměji se a zazvoním na sestru. Ta je hned u nás.
"Dobré ráno." Pozdraví a sundá Mickovi některé injekce. Nechá ji, bez nějaké zvláštní reakce.
"Zavolejte doktora, tohle se mi nelíbí." Řeknu sestře. Normálně by vyšiloval, tohle je… tohle není jako on.
"Neboj, je jen omámený léky. Po té minulé operaci jsme mu museli dát něco silnějšího, brzo bude v pořádku." odvětí sestra.
"Doufám, ale stejně ho zavolejte." Nevěřím jí. Sestra dojde na mou žádost pro doktora, ale ten jen potvrdí, co mi už řekla.
"Co jste mu proboha dali?" utrhnu se na ně a doktor na mě pohotově vypálí nějaký sotva známí název.
"Každou chvíli by měli účinky vyprchat. Nemohli jsme riskovat, že by se vzbudil během operace." Vysvětlí.
"To docela chápu, ale takhle ho nadrogovat…" mračím se.
"Taky se mi to nelíbí, ale bylo to nutné. Kdyby se probral, tak by s jeho fóbií zemřel a navíc jsme ho potřebovali co nejdéle udržet bez možnosti pohybu. Stále mu ještě hrozí zástava srdce." Shlédne doktor na Micka, který zase vypadá jako by spal.
"Jestli přijdu i o něho, tak to asi nepřežiji." Povzdechnu si.
"Neboj, něco mi říká, že bude v pořádku." zacukají doktorovi koutky při pohledu na Micka, který na něj vrhá podmračený pohled. Zase je při vědomí dřív, než by měl být. Podívám se na Micka a usměji se. Teprve v tu chvíli si vzpomenu, že jsem vůbec nezavolal Jurimu.
"Může se tu telefonovat?" kouknu na citlivé přístroje. "Obávám se, že kdybych odešel, tak to tu zboří."
"Tady ne, ale odejít můžeš, zatím se ještě nemůže hýbat." Uklidní mě doktor.
"Jste si tím sto procentně jistý?" zeptám se podezřívavě.
"Ano jsem, ale pro jistotu bych si pospíšil." Řekne. Usměji se.
"Hned jsem tu lásko." Vyběhnu na chodbu a za běhu zapnu mobil. Zůstanu před sklem, tak aby na mě Mick viděl a vytočím Rickyho číslo.
"Ahoj, co se stalo?" ozve se Mickovo dvojče. Mick mě přitom sleduje očima a zkouší přimět svaly k pohybu, ale bohudík mu to nejde.
"Mick začal vnitřně krvácet. Jsme zase v nemocnici. Před chvílí se probral, ale tentokrát tu zůstane déle." Vysvětlím. Ricky je chvíli zticha.
"Dobře, řeknu to Jurimu. Dík, že voláš." Ozve se nakonec.
"Jak je na tom on?" zeptám se.
"Myslím, že je v pořádku." odpoví.
"To mi vysvětli." Reaguji hned.
"Co na tom chceš vysvětlit?" nechápe.
"Nejde mi do hlavy ta věta. Řekl jsi Myslím, že je v pořádku, co to myslím?" naléhám.
"Nejsem si jistý." Přizná.
"Radši ho sem přivez. Aspoň budeme mít jistotu." Řeknu.

♦ Ricky ♦

"Dobře, tak zatím." Rozloučím se s Adrianem a položím hovor. Tušil jsem, že se něco děje, teď se mi to jen potvrdilo.
"Kdo to byl?" zeptá se Juri.
"Adrian. Mick je zase v nemocnici. Měl vnitřní krvácení a prý to vypadá na dýl. Máme přijet." Zestručním to.
"Táta se zrovna chystá do města, tak se svezeme." Kývne. Vezmu ho za ruku a jdu s ním k autu, přitom ho znepokojeně pozoruji. Problém s Jurim není v jeho zdravotním stavu, ale v tom, že je tak rozzuřený, že se sotva ovládá. Mlčím a tisknu mu ruku. Táta zrovna vyjde z ordinace.
"Vy také jedete do města?" přeměří si nás pohledem. Řeknu mu ve stručnosti co se stalo a tón mého hlasu je stále ještě klidný, protože mi to asi ještě moc nedochází.
"Aha." Podívá se táta na Juriho. "Při nejhorším bude mít Adrian rychlou pomoc."
Nechápavě se na ně zadívám.
"Jak to myslíte?" zeptám se.
"Ty sis na Jurim ničeho nevšiml?" podiví se táta.
"Krom toho, že je pěkně vytočený?" tipnu.
"No právě." Zachechtá se. "U něj jsem ten výraz viděl jen jednou. Ten kluk co se na něm vybil, ležel čtrnáct dní v nemocnici."
Zastavím a zatáhnu Juriho zpátky.
"Tak to ne, v tom případě nikam nejedeme." Prohlásím. Na to je mi Adriana příliš líto, jak znám bráchu, tak za to ten chudák ani nemohl, že takhle skončil.
"Později to může být horší a tak bude mít Adrian aspoň pomoc při ruce." Argumentuje Juriho otec. "Ten kluk byl syčák, šikanoval mladší a přátelské domluvy moc nepomohli."
Zamračím se a vykročím k autu. Je mi jedno co udělal kdoví komu kdoví kdy, ale nelíbí se mi, že by to měl schytat zrovna Adrian a hádám, že Mickovi se to nebude líbit dvakrát tolik. Jenže s nimi dvěma se nedá bavit a s Jurim momentálně nebude žádná řeč. Jen se na něj podívám, jak se snaží uklidnit hlubokým dýcháním a mám sto chutí se otočit a odtáhnout ho do pokoje, přivázat k posteli a pustit ho až se zklidní. Ne, že by mi tenhle plán mohl projít.
Nasedneme do auta a rozjedeme se k nemocnici. Juri pořád mlčí a tváří se tak děsivě až mi z toho běhá mráz po zádech. Nenapadá mě, jak bych ho mohl uklidnit. Zastavíme u nemocnice a Juri hned vyskočí z auta a jde rychlejším krokem k pokoji, kde má ležet mé dvojče. Jsem mu v patách a jen doufám, že se bude snažit držet a nebudou tu nakonec ležet oba. Juri o chvíli později vrazí do jednoho z pokojů. Vejdu hned za ním a zděšeným pohledem střelím po injekcích, přístrojích a nehybném těle mého dvojčete…

 

24 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kanojo Kanojo | 13. listopadu 2010 v 17:40 | Reagovat

Juri a Adrian by měli jít studovat zdravotnickou školu. Podle toho jak jsou jejich miláčkové často v nemocnici, mohlo by se jim to v budoucnu hodit.
No ale hlavně doufám, že Juri Adrianovi moc neublíží a Mickymu bude už líp.

2 Haku Haku | 13. listopadu 2010 v 17:42 | Reagovat

A kto je tu teraz ZLOBIDLO????? ....to sa patri taketo tyranie...to sme si cim zasluzili????? No mozno mal Adrian s navratenim kridel pockat kym bude Mick v poriadku,ale kto by odolal,ze...Len dufam,ze ho Juri neprizabije.

3 Akyra Akyra | 13. listopadu 2010 v 17:42 | Reagovat

no potěž koště, ještě že s Mickem je to v pořádku, ale adrian vypadá že bude rozdávat držkovanou >.< no snad ho nijak moc nepošramotí a bude všechno ok:)

4 lili lili | 13. listopadu 2010 v 20:56 | Reagovat

Yoite !! ><" zabit tě za to usekavání ==" ...krasněj dil jesi Juri Adrianovi udělá myslim že mick  nadšenej nebude X___X"

5 Hanka Hanka | 13. listopadu 2010 v 21:28 | Reagovat

Je vůbec možné porvat se v nemocnici? Teda doufám že si to Juri nechá nejdřív vysvětlit

6 Lachim Lachim | 14. listopadu 2010 v 10:39 | Reagovat

Nebylo by pro ně lepší se do nemocnice nastěhovat natrvalo? Nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama