Kapitola 29

20. listopadu 2010 v 16:35 | Yoite |  Ways of Fate
Předposlední kapitola =) užijte si ji...


Reakce na komentáře:

Jsem moc ráda že se povídka líbí =) už mám vybranou i další, kterou budu přepisovat, nebude tak dlouhá, ale máte se na co těšit =D

Děkuji moc za komentíky i hodnocení a přeji příjemné čtení =))


Yoite





♦ Ricky ♦

Po cestě do nemocnice se ještě zastavíme v zámečnictví. Juri nechá vyrobit klíče a pak mi je předá.
"Ty jsou od domu, doufám, že víš, že v pondělí jdeme do školy." Připomene.
"Jasně, počítám s tím." Zarazím se pohledem na klíčích, když si plně uvědomím, že je to stvrzení společného života.
"Ty jsou pro mě?" zeptám se překvapeně.
"Jo, jsou od toho domku, co jsme teď navštívili. Už mám složenou zálohu, během dvou let ho musím doplatit." Odpoví mi Juri. Vidím na něm, že se těší na společné bydlení. Nakonec, já už se taky nemůžu dočkat.
"Přispěji ti." Usměji se šťastně.

♦ Juri ♦

"S tím počítám. Když tak přemýšlím, měli bychom dostat kapesné." Vzpomenu si. Ricky vytáhne peněženku a podá mi svoje kredity. Všimnu si, že má mezi penězi založenou i letenku.
"Zbytek ti dám doma." Usměje se. Moc tomu nerozumím. Proč mi neřekl, že odlétá? Kam a kdy vůbec?
"Tohle je tvoje." Vrátím mu je zpátky. Bude je potřebovat, ať už půjde kamkoli. K letence se zatím nevyjadřuji, i když mě hrozně mrzí, že mi nic neřekl.
"Ne, chci aby sis to nechal. Je tam přes dvě stě tisíc, ber to jako příspěvek." Namítne.
"Ty peníze budeš potřebovat, tam kam poletíš." Usměji se na něj. Nemůžu ho u sebe držet proti jeho vůli. Ricky na mě jen překvapeně zamrká.
"Já ale nikam neletím." Opáčí nakonec. Sáhnu mu do peněženky a vytáhnu letenku.
"Aha tohle, to patří k tomuhle." Vytáhne Ricky z kapsy dopis a podá mi ho. Ve stručnosti si ho přečtu. Jde o nabídku na práci kaskadéra v Londýně. Přikládají i letenku a odjezd má být za dva dny. Dva dny? Tak brzo? To snad…
"A poletíš?" zeptám se tiše. Neumím si představit, že by byl pryč, vrátí se vůbec?
"Vždycky jsem si říkal, že by mě to bavilo, navíc miluji cestování a adrenalin…" začne a mě zamrazí. Nechci aby odletěl.
"… ale nepoletím. Protože tebe miluji víc." Dodá a já ho hned obejmu a přitisknu k sobě.
"Děkuji." Hlesnu. Ricky se usměje a obejme mě.
"Hlupáčku, bez tebe bych nikam nejel. Nesu to s sebou abych mohl tu letenku stornovat." Vysvětlí.
"Půjdu s tebou, však se nezblázní. Tedy jestli chceš?" zeptám se hned.
"To víš, že chci." Ujistí mě černovlásek. Vezmu ho za ruku a vedu k letišti.

♦ Ricky ♦

Netrvá to ani tak dlouho jak jsem čekal a už procházíme letištní halou k výdeji letenek. Juriho mám po svém boku a nahlásím zrušení svého letu. Zároveň je požádám, aby kontaktovali lidi, kteří mi poslali letenku a vzkázali jim, že tu práci neberu. Potom spolu zamíříme zpátky k nemocnici. Nechápu jak ho mohlo vůbec napadnout, že bych někam jel bez něj. Žádné místo by nebylo dost dobré, dokud by tam nebyl se mnou.
Vejdu s Jurim na pokoj a kouknu k posteli, jestli ještě ti dva spí. Hned mi padne pohled na Adriana, který právě poslouchá kázání Juriho táty o tom, jak se má starat o jeho nemocného syna.

♦ Mick ♦

Těkám pohledem z Juriho otce na Adriana a momentálně mě spíš zajímá, kdy už odsud budu moct vypadnout. A vůbec, miláček si nezaslouží žádné kázání. Proč ho pořád všichni kritizují? Už abychom byli sami a doma.
"Tati on ví, jak se o Micka starat." Přeruší muže Juri, který zrovna přišel i s mým dvojčetem. Konečně se někdo zachoval rozumně.
"Juri má pravdu. Ohlídat bráchu je děs, Adrian to zvládá skvěle." Přisadí si Ricky.
"Já mu jen dávám rady, ale jak chcete už budu zticha. Doufám, že lékaři to tentokrát zvládnou líp." Řekne otec. Při zmínce o doktorech se s velkým vypětím sil pokusím zdrhnou, což se ale odrazí jen na tom, že se mi povede trochu zvednout na loktech a rozpípat tak všechny přístroje.
"Moc chytré." Poznamená Adrian ironicky a začne mě uklidňovat. Vyděšeně se na něj zadívám, ale po chvilce se jeho přítomností uklidním a zůstanu ležet. Plně mu důvěřuji. Nic se mi nestane dokud je se mnou.

♦ Adrian ♦

"Miláčku čím klidněji budeš ležet, tím dřív nás pustí domů ano?" snažím se mu domluvit. Micky mě drží za ruku a přikývne i když se mu to vůbec nelíbí.
"Mě se to taky nelíbí, ale příště by tě už nemuseli zachránit. Tak nebudeme pokoušet osud ne?" usměji se. Mick mi úsměv oplatí a pohladí mě po ruce. Políbím ho a uhnu sestřičce, která všechno začne kontrolovat. Mick počká až odejde a pak se pohledem zavěsí zpátky na mě. Nelíbí se mi, že ho tu takhle drží, i když vím, že je to pro jeho dobro. Nemůže mít klid dokud mu nevnutí prášky a to rozhodně není to, co by potřeboval.
"Vidím, že je netrpělivý. Skočím za doktorem, možná ho už pustí. Když je tu druhý den a nic se nestalo." Vytratí se Juri. Ricky se skloní ke svému dvojčeti a začne ho prstem píchat do tváře. Následně schytá pěstí.
"Je v pořádku." zkonstatuje černovlásek a mne si tvář. Začnu se chechtat.
"Dobrá zkouška, myslíš, že projde u doktora?" navrhnu.
"To nevím, ale doufám, že mu dá ještě nějaký prášky." Uculí se Ricky na půl pusy a sleduje Micka, který ho vraždí pohledem.
"Určitě ano, ale nevím jestli poletí dřív prášky, nebo doktor." Odvětím pobaveně.
"Sám jsem zvědavý." Přizná Ricky.

♦ Mick ♦

Sundám si dýchací masku, kterou už nepotřebuji.
"První poletí ten tvor, co vypadá jako já a po něm už to záleží jen na tom co bude blíž." Zavrčím.
"V tom případě jsem taky v nebezpečí." Vyvalí oči Adrian.
"Ty jsi krotitel šelem, tebe se to netýká." Mrknu.
"To jsem si oddechnul miláčku." Políbí mě. Bože, jak on umí líbat. Hned se přidám a polibek prohloubím. Jeho jazyk mi vnikne do úst a začne je pomalu prozkoumávat. Nechám ho a po chvíli se přidám. Úplně zapomenu na všechno kolem dokud nás nevyručí mužský hlas.
"Jestli to není umělé dýchání, tak bych prosil aby jste přestali. Musím ho prohlédnout." Upoutá na sebe doktor pozornost. Doslova cítím jak se Adrianovi nechce, když se ode mě odtáhne. Neodpustí si mě přitom aspoň ještě lípnout na rty. Zadýchaně se na něj usměji a pak si všimnu doktora stojícího hned vedle mě a s úšklebkem sebou škubnu.
"Micku jestli tě pustí, tak to jednou přežiješ ne?" domlouvá mi rozumně Adrian. Útrpně se na něj zadívám ale kývnu. Můj zachránce mě vezme za ruku a drží mě zatímco doktor začne s prohlídkou. Tisknu Adrianovu ruku a pořád si připomínám, že se mi nemůže nic stát dokud mě hlídá. Nakonec je doktor schopný prohlídku dokončit bez větších komplikací.
"Vypadá to, že se to zahojilo. Pustím ho domů, protože tady bychom ho stejně neudrželi. Počítejte s lékařskými návštěvami a kdyby něco, hned volejte. Jen ještě počkejte, než dojde ta kapačka, už tam moc nemá." Řekne nakonec doktor. Celou dobu ho ostražitě pozoruji, ale po slovech "pustit domů" se zklidním.
"Počkáme, ta půlhodinka nám už neublíží." Pousměje se Adrian.
"Dám mu ještě nějaké léky, aby se to rychleji zahojilo." Dodá doktor a začne psát recept. Očima se zavěsím na hodiny.

♦ Adrian ♦

Vezmu si recept a snažím se rozptýlit miláčkovu pozornost. Daří se mi to, takže nám nakonec půl hodinka uteče rychle. Za chvíli je u nás sestra a začne Micka odpojovat od přístrojů. Černovlásek ji nechá, ale jen co je ze všeho venku se pokusí aspoň posadit. Chvíli ho nechám, ale pak ho stejně vezmu do náruče.
"Neunavuj se." Napomenu ho.
"Jdeme domů?" přitulí se ke mně.
"Jdeme miláčku, už mě nikdy nestraš ano?" požádám. Opravdu mě strašně vyděsil.
"Promiň." Špitne a pohladí mě. Usměji se a ještě vyzvednu léky v lékárně.
"Můžu jet s vámi? Sem jsme jeli sanitkou." Otočím se na Rickyho.
"Já myslím, že jo." Podívá se oslovený na Juriho.
"Jasně že jo, máme to po cestě." Souhlasí Juri.

♦ Ricky ♦

Usměji se a jdu jim otevřít dveře. Adrian s mým dvojčetem v náruči nasedne a posadí si Micka na klín. Kývnu na Juriho, aby šel dovnitř. Ten mě hned poslechne a přitáhne si mě na klín, jako dvojice vedle.
"Tak a táta je háček." Poznamená Juri.
"Kdo je háček, já mám klíčky." Opáčí jeho otec a nastartuje. O chvíli později už vyjedeme směr domov. Obejmu Juriho, který mě hned políbí a rukou mi nenápadně zajede pod tričko. Přitulím se k němu a nechám ho hladit mě palcem po boku. Je to dokonalý pocit.
Táta po chvíli zastaví u domu Adriana a otevře mu dveře.

♦ Adrian ♦

"Díky za odvoz." Vystoupím a odemknu dveře. Mick mi cestou usnul v náruči. Opatrně ho vynesu do ložnice a přikryji, pak jdu udělat něco k jídlu.
Uběhne několik hodin a já znovu nakouknu do ložnice. Všimnu si, že miláček se zrovna probral.
"Dobrý večer." Přijdu k němu a políbím ho. Hned mi polibek opětuje.
"Dobrý, měl bych se jít umýt. Celé dny jen ležím." Řekne.
"Neměl bys to namáčet. Opláchnu tě ano?" vezmu ho do náruče. Mick souhlasí a tak ho vezmu do koupelny, kde napustím trochu vody. Svléknu ho a ponořím do ní. Ještě se nemůže pořádně hýbat a tak ho i opatrně umyji. Pak ho utřu a nakonec ho obleču do dlouhého trika a odnesu do ložnice.
"Díky." Usměje se.
"Nemáš za co." Oplatím mu úsměv a donesu večeři a prášky. Vezme si je a s večeří počká na mě. Donesu si druhý talíř a sednu si naproti němu, pak si vzájemně popřejeme dobrou chuť a začneme se navzájem krmit. Vypadá to, že už se mu hýbe trochu líp. Přesto dávám pozor, jestli nemá nějaké problémy. Žádné ale nevidím, místo toho jen pozoruji jak se mu daří rozhýbávat ztuhlé svaly. Pousměji se, za chvilku bude zas plný elánu.
"Zahrajeme si karty, nebo jsi unavený?" zeptám se.
"Rozdej karty." Odpoví přesně jak jsem čekal.
"Co hodíme?" vytáhnu karty.
"Válku, nic jiného neumím." Odvětí černovlásek.
"Tak dáme válku a pak tě naučím něco nového." Podám mu půlku balíčku.
"Bezva." Zaraduje se Micky a začne hrát. Za chvíli vyhraje a jako výhru si vezme můj polibek. Ten mu s radostí dám. Potom ho naučím novou hru, kde se zase daří vyhrávat mě…
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Akyra Akyra | 20. listopadu 2010 v 16:46 | Reagovat

Wau:) nádherně napsané:) moc se těším a zároveň jsem smutná, že to končí:-)
a zrovna tak se těším na další povídku

2 Reizo Reizo | 20. listopadu 2010 v 18:22 | Reagovat

eto...škoda že už bude konec...sice mi přijde blbý psát že jsem si tuhle povídku oblíbila,když je to tak s každou kterou napíšeš,ale co už...XD

3 Hanka Hanka | 20. listopadu 2010 v 21:56 | Reagovat

Ach jo to už je zase konec to budu asi zase brečet i když při této povídce to nebude poprvé

4 Lachim Lachim | 21. listopadu 2010 v 7:26 | Reagovat

Jako vždy mi je líto, že povídka končí. Ale už se těším na novou. Nádhera.

5 Satiras Satiras | 21. listopadu 2010 v 12:14 | Reagovat

Super :D Už se teším na další a doufám, že se už nedostanou do nemocnice ;)

6 Haku Haku | 22. listopadu 2010 v 16:33 | Reagovat

Predposlednaaaaa????...Budu mi chybat tvrdohlavci,,je skvela.  Ale viem,ze novu si taktiez oblubim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama